Vzorky vorvaního dechu

„Když lidé mluvili o svých dětech, Róza se usmívala a tvářila se zaujatě, ale současně měla pocit, že mluví o nějakém zednářském tajemství.“

Kari Hotakainen – Role člověka

Ještě to není na koupání, ale jako by její potřeba ponořit se tentokrát byla neovladatelná. Neznali název toho rybníka tak dobře ukrytého v lese, ale protože se aspoň na poslech zdál plný žab, žab řičících a roztoužených, dali mu jméno Kvakoň. A ona se chtěla na jejich orgiích podílet. Nebo je aspoň pozorovat zblízka. Ví, že se před ní zvířata nestydí, naopak, někdy snad schválně kopulují před jejíma očima. Šneky a vážky a šídla nepočítá. Ale co ti zajíci v lese tam u nich u řeky anebo želvy ve výběhu zoo? Dokonce i jeden lidský pár – v Göteborgu na lavičce u dost rušné silnice. Ale ten se taky nepočítá. Známý v Austrálii spatřil říjné koaly. To by si někdy taky přála. Mohla by ty zvuky nahrávat. Všechno to honcování a kaňkování, honění, tokání a chrutí… Koaly v říji. Ach. Anebo lenochody!