Jen přijeďte na fotbal!

Odkládal jsem psaní tohoto textu ze dne na den, ale po květnových výbuších v Dněpropetrovsku jsem se pustil do práce. Byla to pro mne poslední výstraha: život na Ukrajině přestává být jen neklidný, neútulný, škaredý a bezbarvý – stává se nebezpečným a postupně se barví krví.

Dobře, rád bych uvěřil, že tyto výbuchy neorganizovala vláda. Nač by jí byly takové problémy? Ale sama skutečnost, že v této situaci je podezření společnosti zaměřené především na vládu, je hodna zamyšlení.

Velmi bych se chtěl mýlit, pokud jde o tvrzení, že současná vláda naší země necouvne před ničím. Že ještě má dost – pokud ne zdravého rozumu (ačkoli i s tím má problémy) – tak alespoň pudu sebezáchovy.

Je mi líto

Chtěl jsem popsat poslední cestu po Ukrajině, na níž jsem představoval svoji nejnovější knihu. Byla to příležitost nahlédnout vlastní zemi zevnitř.

Turné trvalo dva týdny. Procestovali jsme s vydavatelem autem kolem 2700 kilometrů a navštívili deset měst – od západu na jih. Na východ jsme se nedostali, země je příliš veliká.

Chtěl jsem psát o krajině, kterou jsem viděl z oken auta.

O stagnaci, lhostejnosti, zanedbanosti, přímo zkáze. A také o povinných a každodenních úplatcích pro silniční policii.

Chtěl jsem to porovnat, jenže nemám s čím. Před pěti lety jsem měl také turné s novou knihou, tehdy jsem vlakem…