Den s poselstvím

Otevřu oči a vyděsím se. Proboha, už je světlo! Zase jsem zaspala. Pak mi ale dojde, že jsem na dovolené, a líně se otočím, že si přispím. Idea to je dobrá, ale mozek ji nerespektuje. Už se kolečka roztočila a už to v hlavě šrotuje.

Zapomněla jsi vyvěsit výsledek soutěže o nejlepší prezentaci v rámci konference postgraduálních studentů! Máš s sebou podklady k dopsání článku? Nezapomněla jsi doktorskou disertaci, kterou musíš opravit? Omluvila ses na schůzi? Má babička dost mléka, aby bez naší pomoci týden vydržela? Vzdávám to.

Beru do ruky knihu Ivana Klímy Moje šílené století a na chvíli zapomínám na své nicotné starosti. V devět odkráčíme na opulentní snídani, při které s mužem, který je také vědec a univerzitní pedagog, probíráme náš nesmyslný způsob života. Ráno v šest z postele, honem do práce, ať ještě před příchodem ostatních stačíme něco přečíst. Pak plný den aktivit spojených s „pasením“ studentů, přednášením, kontrolou čerpání peněz, byrokracií a hodnocením nehodnotitelného. Ve čtyři odpoledne vše utichá a my se snažíme do sedmi večer ještě vyhodnotit výsledky z pokusů nebo něco načíst či sepsat. Po pár letech se cítíme jako uvláčené onuce s mizivou kreativitou a nicotným kulturním rozhledem.

No nic. Je dovolená a plané tlachání a stěžování nepomůže. Nazujeme běžky a alespoň u hotelu se snažíme vypadat jako trénovaní sportovci. Je krásně, na zemi je slabá vrstva prašanu a občasné zmrazky nás nerozhází, dokud sledujeme projetou stopu. Ta se ale v lese ztrácí, lyže se boří, tyčky zajíždějí do sněhu. Manžel, který je výrazně lepší lyžař, prošlapává cestu a předcvičuje, jak mám jet. Je to od něj šlechetné, ale téměř zbytečné. Potácím se, padám a mám pocit, že jsem si měla s sebou objednat jeřáb coby doprovodné vozidlo. Pokaždé když se mi těžiště zaboří hluboko pod úroveň chodidel, připomíná má snaha postavit se převalování moučného červa na lžičce. S přibývajícím počtem modřin mi docházejí síly i nadšení. Nicméně se tvářím statečně a v posledním kopci se snažím o něco, co by mělo připomínat běh.

Před chatu dorážím s výrazem machra, který to má vše zmáknuté. Odměnou je mi pivo, sprcha a vyhřátý pokoj. Na večeři je ještě čas, tak otevřu e-mailovou schránku, abych vyřídila to nejnutnější.

Vykoukne na mě nejméně dvacet zpráv a mezi nimi odkaz na blog paní doktorky Markové s doporučením, ať se bráním. S mírnou nechutí blog otvírám a dozvídám se, že jsem přírodovědecký lobbista, který tuneluje stát i kapsy daňových poplatníků, ničím Šumavu a vůbec, že je potřeba si na mě i mně podobné pořádně posvítit. Nejpodezřelejší je ale fakt, že moje fakulta získává na vědu a výchovu studentů několikanásobně více peněz než fakulta sousední.

Nechci věřit svým očím. To snad není možné, že by lékařka nevěděla nic o způsobu financování vědy a výzkumu? První reakce je: To chce odplatu, vždyť to je pomluva! Chvíli je mi smutno a pak si raději řeknu, že nás ta paní vlastně chválí. Sice trochu nešikovně, ale chválí. Ukazuje lidem, že naše věda je na dobré úrovni, že jsme schopní získat peníze v grantových soutěžích českých i mezinárodních, že vytváříme dobré podmínky pro studenty…

S trochu lepším, ale stále ještě trpkým pocitem odcházím s manželem na večeři, kterou ukončujeme sklenkou vína, rozjímáním a plánováním dalšího dne. Svaly neuvyklé fyzické námaze se hlásí, oči se klíží. Teď už zbývají síly jen k vystoupání do pokoje v druhém patře, vyčištění zubů a zavrtání se do peřiny.

Beru knihu Ivana Klímy a pomalu usínám nad posledním poselstvím dne: „Pomsta, jakkoli se zdá vysvětlitelná, pochopitelná a očišťující, totiž stojí na počátku činů, které spravedlnost strhávají do propasti. Tam, kde nevládne spravedlnost, pak dostává prostor zločin.“

Hana Šantrůčková,

katedra biologie ekosystémů, Jihočeská univerzita