Co mi sedí za krkem

Je spíš malířem, nebo sochařem? Zdánlivě nepodstatná otázka je u Jaroslava Róny na místě: malíři ho často přezíravě řadí mezi sochaře a sochaři zase naopak mezi malíře. Sám autor ji nyní rozlouskl šalamounsky. Ať tak či tak, každopádně je tvůrcem nepřehlédnutelných pomníků. Ten zbrusu nový není z bronzu, jak tomu u Róny zpravidla bývá. Je z papíru a váží jen pár kilogramů. Nicméně tahle kniha o 450 stranách, již nyní vydalo nakladatelství Gallery pod úsporným názvem Róna, je vlastně ještě závažnějším monumentem než leckterá výtvarníkova socha. Je to jedna z největších monografií, jaká někomu ze zdejší scény vyšla ještě za jeho života.

Milovníci absurdit

V krátké době po sobě se už druhý zakládající člen skupiny Tvrdohlaví ocitl v situaci, kdy je jeho dílo považováno prakticky za uzavřené. Františku Skálovi se to přihodilo na podzim, kdy mu ministerstvo kultury udělilo cenu „za přínos v oblasti výtvarného umění“. Toto ocenění se podle tradice dává až ve chvíli, kdy je umělec takříkajíc na sklonku života, kdy je jasné, že ve zbývajícím čase už nestihne udělat nic, čím by svou dosavadní práci překonal, respektive čím by ji snad mohl devalvovat. A stejná tradice se pojí s tak okázalými monografiemi, jaká nyní vyšla Skálovu někdejšímu spolužáku z Vysoké školy uměleckoprůmyslové Jaroslavu Rónovi.

Skálovi je teprve čtyřiapadesát, Rónovi…