Černá je barva naděje

Příběh dítěte odepsaného v kremelské porodnici

Životopis nadaného spisovatele, který byl po narození na pokyn svého dědečka prohlášen za mrtvého a inkognito živořil v sovětských dětských domovech jako nepohyblivý invalida, by asi působil trochu přepjatě. Kdyby se navíc dodalo, že ten dědeček byl Stalinův oblíbenec, generální tajemník Komunistické strany Španělska Ignacio Gallego, těžko už by tomu někdo uvěřil. A pokud by přibyla ještě historka o tom, jak hrdina navzdory vší nepřízni osudu přežil a nakonec se setkal v Praze se svou matkou jménem Aurora, redaktorkou ruské redakce Rádia Svobodná Evropa, která ho 30 let považovala za mrtvého, čtenář by asi usoudil, že se stal obětí jihoamerické telenovely (tím spíš, že v životopise figuruje ještě venezuelský partyzán – hrdinův otec, který ho zplodil za svého pobytu na školení v Moskvě).

Všechny tyto údaje a události jsou pravdivé a jejich hlavní hrdina Ruben David Gonzalez Gallego z nich vychází ve svém životopisném románu, za který získal v Rusku v roce 2003 Bookerovu cenu a jenž v moderní literatuře představuje jakousi tržnou ránu. Ohlasy bezpočtu čtenářů zmiňují slzy, otřes, sílu, katarzi. Jako bychom se propadli někam do epochy Lva Tolstého nebo do příběhů ze stalinských lágrů. A přitom autobiografický vypravěč je náš současník – ročník 1968.

Vítězství nad beznadějí…