Kompromisní cesta

Nedávno jsem učinil malý badatelský objev. Studoval jsem dokumenty a záznamy politických debat z roku 1990. Zajímala mě geneze polistopadového antikomunismu, který propukl hned počátkem nového roku a nové éry a postupně nabýval na intenzitě a hlasitosti. Velmi rychle se stal katalyzátorem prudkého názorového štěpení v nevyzrálé kvasící politice a zapříčinil permanentní krizi Občanského fóra – celonárodního hnutí proti totalitě. Po červnových parlamentních volbách, v nichž OF triumfovalo, ještě zesílil. Na sněmech OF se vášnivě debatovalo o nutnosti rozprášit místní „nomenklaturní bratrstva“ a „komunistické mafie“. Stupňovanému tlaku z regionálních fór se dalo odolat jen stěží a bylo zřejmé, že požadavek důsledného vyrovnání se s komunistickou érou se stává výbušným i pro vůdčí představitele hnutí, kteří jej dosud odsouvali na vedlejší kolej. Kladl jsem si otázku, proč se s ohledem na to vše antikomunismus nakonec nestal vehiklem nové politiky.

V archivu Koordinačního centra OF jsem objevil vysvětlení: lídři OF tlaku zdola skutečně neodolali a v čele s předsedou české vlády Pithartem v září 1990 připustili, že k ráznému řešení komunistické otázky dozrál čas. OF mělo připravit velkou veřejnou akci, na níž by byl komunismus „morálně odsouzen“, pak mělo dojít na „právní postih viníků“.

Nic takového se však v nejbližších měsících nestalo. Proč? Protože politika byla stále velmi živelná a nepředvídatelná: v říjnu gradoval boj o podobu OF a legitimita hnutí i jeho lídrů se ještě více rozkolísala; navíc absolutními prioritami se v této chvíli staly boj o ekonomickou reformu, který vstoupil do závěrečné parlamentní fáze, a nové rozdělení kompetencí mezi českými, slovenskými a federálními orgány, na němž trvali slovenští politici. Pod tlakem nových naléhavých problémů rychle vzala zasvé dosud tak silná antikomunistická vůle zástupců místních OF v českém a federálním parlamentu. Aby prosadili své zájmy, přizpůsobili se novým prioritám. Reálná politika definitivně zvítězila nad romantickou politikou revoluční. Integrální antikomunismus – který lze definovat zkratkou „bez důsledné dekomunizace nebude návrat k demokracii úspěšný“ – se ocitl na okraji. Spektakulární „norimberské“ řešení komunistických zločinů se neprosadilo a dekomunizace se vydala cestou postupných, kompromisních kroků. Po ní kráčíme dodnes.