Emoce v noční krajině

Někdy ji to vyděsí, ale většinou spíš pobaví. Lindě Čihařové (1982) se občas stávají divné věci: když potřebuje, aby pár dní nesněžilo, počasí ji vyslyší, a když se rozčílí na počítač, technika zareaguje tím, že se vypne. „Mezi člověkem a prostředím, ve kterém žije, existuje dost provázaný vztah,“ vysvětluje si své zážitky čerstvá absolventka pražské Vysoké školy umělecko-průmyslové, která se přes svůj křehký vzhled na jedné starší práci zpodobnila coby odvážná krotitelka bouřkových blesků.

Vyrůstala ve Vršovicích, před patnácti lety se ale s rodiči přestěhovala do Písnice – jižní části Prahy mezi Kunraticemi a Libuší, která tehdy ještě vypadala jako malá česká vesnice. Jenže to se během pár let změnilo: „Neustále přibývají domy, teď už tam bude i dálnice, metro a bůhvíco.“ Už odmala ji bavilo si kreslit spíš zvířata a krajinu než lidi. Je tedy logické, že i valnou část studií konceptuální a intermediální tvorby v ateliérech Adély Matasové a Jiřího Davida na škole věnovala právě čím dál zřetelnější proměně Písnice.

Z rákosí místního močálu vytvořila plastiku v podobě jakési vydry s olysalou srstí, z níž prosvítají satelitní snímky světových aglomerací. „Planeta je takový živočich, na kterém parazitujeme.“ Do galerie umístila stan, ve kterém se na obrazovce promítalo video s jakoby dýchající loukou. …