Krkavčí dilema

Myslela jsem, že získat chvíli pro sebe a svoji práci je na rodičovské dovolené především otázkou dobře zorganizovaného času a jasného žebříčku priorit. Vynesení koše tak volně přechází v malý nákup, při té příležitosti se dá do nedaleké půjčovny vrátit DVD, u kterého se včera večer tak dobře spalo, cestou se stavit v dětském sekáči pro kšiltovku proti sluníčku a na poště vyzvednout to doporučené psaní. Anebo v bytě na cestě mezi ložnicí a koupelnou. Nejen ujít těch pár metrů co nejrychleji, ale ještě přitom složit prádlo, z okna vyklepat drobky z ubrusu, srovnat noviny, zalít květináče a to vše v pouhých šesti minutách, v hlavě se mezitím sesumírovalo brambory, stolní olej, mléko a dětské čisticí ubrousky, nákup, na který se vyrazí, až se dojde s tím košem, to, co pak celé skončí na té poště, jednoduše blázinec.

Být superženou znamená zvládnout nezvládnutelné. Takové ambice jsem ani nikdy neměla. Navíc je to jinak, než radí v časopisech pro ženy, a fakt, že se vykašlete na ulepenou podlahu a byt necháte zplanět do brlohu, protože prioritou je četba románů a chvilky strávené mžouráním do sluníčka u dokořán otevřeného okna, to nijak nezachrání. Pokud chcete mít čas na jakousi svou vlastní soustředěnou činnost, rezignovat na superženu nestačí. Znamená to totiž v první řadě zvítězit nad svým špatným svědomím.

Svědomím, které říká, teď jsi tu pro toho tvorečka a všechno ostatní jde bez…