Neviditelná ruka moci

I když se to na první pohled nezdá, moderní demokracie je potřebuje. Často ji totiž obohacují, například tím, že zprostředkovávají politikům názory, které by k jejich uším jinak sotva kdy dolehly (třeba hlasy utlačovaných menšin nebo zájmy lidí hájících řešení ekologických problémů). Řeč je o lobbistech.

Ne vše je ale až taková idylka. Odvrácenou tváří lobbingu je neprůhledné prostředí mezi politiky, lobbisty a jejich klienty, kde veřejný zájem válcuje síla peněz a osobní kontakty.

Co s tím? Ideální řešení neexistuje, alespoň nějaké po ruce ale přece jen je. Jmenuje se regulace a vymysleli ho v Americe. Tamní lobbisti musí pravidelně zveřejňovat, čí zájmy zastupují a u jakých politiků. Protože partaje a zastupitelé ze zákona zveřejňují pravidelně své sponzory, může si každý Američan snadno zjistit, jestli lobbistovu úspěchu u politika náhodou nepředcházela tučná obálka do kasy příslušné politické strany.

V Česku si občan takový „luxus“ zatím dopřát nemůže. Žádná regulace lobbistů tady není, a protože oni sami o své práci moc konkrétně nemluví, nikdo neví, co vlastně dělají a jestli nejsou náhodou jištěni chapadly korupce (viz článek na str. 17).

A že tady skutečně něco „zasmrádá“, ukázalo vyšetřování korupční kauzy kolem privatizace Unipetrolu. Když si policie nechala udělat výpisy z návštěv lobbisty Jacka Spyry v parlamentu, který se ve věci angažoval, dostala do rukou seznam s pětatřiceti položkami poslanců a jejich asistentů, kteří si ho na vrátnici vyzvedávali. O čem s ním jednali, ale nechtějí prozradit.

Víme tedy, že ovlivňují naše životy, ale kdo přesně to dělá, jakými argumenty politiky přesvědčuje, nevíme. Brzy ale může být vše jinak. V Senátu už leží návrh na zprůhlednění práce zdejších lobbistů. Politici tak budou mít zanedlouho jedinečnou šanci: svým ano pro zákon můžou posunout zemi zase o kousek blíž dobře zavedené demokracii.