Třikrát na okraj

Původně sympatická snaha ministerstva financí donutit banky k lepším službám klientům dostává hořký přídech státního dirigismu. Ministerstvo dosud vyčítalo peněžním ústavům například to, že díky nepřehledným ceníkům zákazníci nevědí, za co platí, dále že je drahé přemístit účet z jedné banky do druhé a že vázne vyřizování reklamací. Obecně šlo o to, aby klienti měli informace a na trhu byla konkurence. Banky částečně ustoupily: jsou ochotny sestavit jednotný přehled základních poplatků a některé zrušily poplatek za rušení účtu. Odmítají ale třeba jednotné pojmenování složitějších služeb (například některé typy hypoték). Ve středu proto ministerstvo zveřejnilo „diskusní materiál“ s 88 otázkami a návrhy. Pokud část z těchto návrhů nepřijmou banky dobrovolně, donutí je k tomu vláda zákonem. Jenže ministerstvo už v materiálu uvažuje nejen o zprůhlednění poplatků, ale také o možnosti omezit jejich výši v případě, že jde platba na účet státního orgánu (třeba u daní a cel). To už notně zavání zvýhodňováním státu a diktátem v zájmu „veřejného blaha“. Ostatně ministr financí Bohuslav Sobotka si představuje banky tak trochu jako veřejné instituce. Prohlásil totiž, že některé se chovají, „jako by existoval jen jejich zájem zisku, a ne zájem spotřebitelů“. Jak by se ale měly chovat? Nebo panu ministru uniklo, že banky jsou už soukromé akciové společnosti a jejich akcionáře zajímá blaho zákazníků jen potud, pokud je to neodradí od používání jejich…