Sudetské Němce nevyhnal Beneš, ale Češi

Je mi líto, že i Respekt, který se snaží vidět skutečnost diferencovaněji, užívá ve svých článcích na toto téma stereotypizovanou představu prezidenta Beneše jako toho, kdo vyhnal naše sudetské spoluobčany po druhé světové válce. Nevyhnal je Edvard Beneš, ale my, Češi – tedy těch dnešních Čechů prarodiče. Nevyviňujme se. Stačí jen letmo prolistovat dobové noviny a lehce i dnes pochopíme, že žádný politik v té době by se nemohl rozhodnout jinak. Dekrety ostatně schválil řádně volený parlament jednomyslně, hned jakmile mohl zasedat. Byla to vůle lidu, jestli něco takového vůbec existuje.

Co se obtížněji chápe, je důvod, proč Češi dále se sudetskými Němci žít nechtěli, ba ani za cenu bezpráví, za něž vina na nich zůstane. Zajisté viděli, že vyhánějí hlavně ženy a děti. Ale – báli se jich. Měli z nich hrůzu, kterou dnes těžko evokovat. Po pět let viděli Češi mizet své židovské spoluobčany, a když se otevřely koncentrační tábory, spatřili, kam mizeli. A po pět let věděli, že po Židech jsou na řadě oni. Nedocházelo jim to jenom z řečí o německém prostoru a z arogance sudetských Němců, kteří rádi kolonizovali a pod egidou zákonného pořádku dobyvatele rabovali české vnitrozemí. Bylo tu silnější poselství. České vysoké školy byly zavřeny, a ani dítě si nemůže myslet, že by národ bez učitelů, právníků a lékařů mohl přežít. Dějepis už se učil jen německy, do nicoty se propadala i česká historie. Ale od konce první světové války uplynulo jenom dvacet let a Češi…