Co se děje ve světě

Když první jarní den zemřel krátce před svými pětašedesátinami slovenský hudební skladatel a herec Radošínského naivního divadla Ján Melkovič, objevil se na slovenských internetových serverech citát principála divadla Stanislava Štepky: „Jano byl přírodní úkaz.“ V chatu někdo zakontroval: „Slovensko přišlo o jednu z přírodních krás.“ Ján Melkovič byl „východňár“, na konzervatořích v Košicích a Bratislavě vystudoval hru na flétnu a skladbu. To byla také první legenda, která o Melkovičovi kolovala: Po absolventském koncertě zavedl své rodiče a příbuzné na železniční most a hodil „flautu“ do Dunaje. To už psával písničky, absurdní povídky, zakládal jazzovou kapelu s Lacem Deczim, začínal spolupracovat s Lasicou a Satinským. Milan Lasica na pohřbu připomenul, že Melkoviče nešlo přehlédnout, vypadal jako dobrý čert. Tuto svéráznou tvář a samorostlé herectví logicky objevila slovenská filmová nová vlna. Začal hrát ve filmech Eliáše Havety a Juraje Jakubiska. A Jakubiskův „trezorový film“ Do videnia v pekle, priatelia!, ve kterém Melkovič hrál hlavní roli s Olgou Schoberovou, ho symbolicky poslal z vrcholu umělecké dráhy rovnou do husákovského pekla zapomnění. Legenda s tím spojená praví, jak Melkovič na oslavu narozenin jisté slovenské herečky vypálil světlici před budovou Slovenského národního divadla, kde byl právě na návštěvě sovětský…