Smích a slzy Íránu

Reportér britské televizní a rozhlasové stanice BBC Ben Anderson má za sebou poučný zájezd. Bezprostředně poté, co americký prezident vyjmenoval tři členy „osy zla“, sbalil do tašky kameru, vyřídil si turistická víza a postupně dotyčné země projel. Výsledkem je dvoudílný dokument, v němž Anderson dospěl k tomu, co například obyvatelé bývalých východoevropských totalit přinejmenším tuší: lidé v Severní Koreji, Íránu a Iráku jsou vystaveni skutečnému teroru, a pokud by se Americe a dalším zemím podařilo jejich režimy rychle sesadit, nebudou tito lidé proti.

Největší problémy měl Anderson v Íránu. Zatímco v Severní Koreji jej od sedmi ráno do jedenácti večer hlídal „turistický průvodce“, v Íránu se pohyboval volně. Během debaty s náhodně vybranými studenty jej zatkla policie, která pak týden zjišťovala, jestli není špionem britské tajné služby. Vyhrožovala mu mučením a vězněním. Přesto má příběh této cesty překvapivou pointu. „Kdybych si nemyslel, že budu zatčen na hranicích, chtěl bych jet do Íránu zase,“ svěřil se Anderson. Nejsou to ojedinělé závěry. Írán působí na běžného návštěvníka mnohem přívětivěji než poměry v ostatních článcích osy zla. Jak ale znalci dodávají, co do totality tu podstatný rozdíl není. „Írán je něco jako Irák a Saúdská Arábie v jednom,“ píše například Fareed Zakaria, šéfredaktor magazínu Newsweek.

Všechna státní moc…