Strach Franze Schwaba

Z kanceláře vicepremiéra Petra Mareše přišla překvapivá zvěst: v Česku žije téměř zapomenutá menšina a hlásí se o svá práva. Na 40 tisíc českých Němců, kterým se po válce vyhnul odsun a kteří pak za komunismu neodešli ze své domoviny dobrovolně, žádá stát, aby už konečně skoncoval s jejich nerovnoprávným postavením v zemi. Na starosti to má právě Petr Mareš. Když řekl novinám, že plánuje německé spoluobčany odškodnit, vyvolalo to u některých politiků protest. Prý jde o trojského koně, ve kterém se skrývá povinnost omluvy a satisfakce i všem vyhnaným obyvatelům Sudet.

Všichni bez rozdílu

V Moravské Třebové se každý čtvrtek v místním muzeu schází skupinka starších lidí. Že jde o české Němce, náhodný návštěvník pochopí jen ve chvíli, kdy tu a tam uklouzne německé slovíčko. Hovoří se o spoustě věcí – a řeč samozřejmě přijde i na vzpomínky. „Moji rodiče byli obyčejní sedláci. Politiku jsme vůbec nesledovali a najednou k nám po válce vtrhli, všechno zabavili. Nadávali nám a já se moc bála,“ říká rozechvěle a se slzami v očích paní Leopoldina Gasparová (74). Celá její rodina měla – řečeno dobovým žargonem – „jít do odsunu“ v druhé polovině roku 1947, ale protože se nikdo z nich neprovinil kolaborací a stát potřeboval levnou pracovní sílu, mohli zůstat. Statek, největší ve vesnici a plný dobytka, jim ale úředníci zabavili. Celá rodina nastoupila do práce v sousední usedlosti. Pracovat museli všichni včetně pětaosmdesátiletých prarodičů, protože jako Němci neměli nárok na důchod. Navíc se jim ještě podle výnosu ministerstva vnitra strhávalo 20 % z platu. Další přípis Němcům zakazoval studovat, na což nejvíc doplatil Leopoldin jedenáctiletý bratr, který tak své celoživotní vzdělání ukončil v páté třídě.

Po třech letech práce na statku šla paní Gasparová s manželem do dolů. Tady si zničila plíce, ale především – přišla o manžela, který zahynul při závalu na šachtě. Dostala po něm vdovský důchod tři sta korun. Ve všech následujících zaměstnáních měla plat o polovinu nižší než ostatní.

Poválečná doba nebyla vstřícná ani vůči smíšeným rodinám či válečným hrdinům. Dokazují to příběhy dalších lidí, kteří sedí v místnosti. Maminka pana Erwina Kösslera (64) byla Češka a tatínek Němec. Za příliš vstřícný postoj k polským vězňům, kteří byli do vesnice posláni na nucené práce, jej ve čtyřiceti letech poslali na východní frontu. „Po válce jsme byli s maminkou nahnáni, tedy přesněji nafackováni, na náves, kde se nás chystali odvést k transportu. Zachránil nás jeden známý, který řekl, že jako Češka tu může maminka zůstat,“ vzpomíná pan Kössler. Když se pak otec vrátil z fronty, měla rodina stejné problémy jako Gasparovi. A se zvláštní dohrou: v roce 1963 byl paní Kösslerové zpětně zabaven veškerý majetek – prý proto, že je vlastně Němka. Nicméně úřady jí dovolily, aby si zabavený dům hned koupila zpátky.

Svůj dům si musel znovu koupit i Franz Schwab. Český Němec, který za 2. světové války obdržel československý válečný kříž za službu v armádě Ludvíka Svobody. Když se pak vrátil domů z fronty, rodiče právě nakládali do transportu. Na poslední chvíli se mu podařilo je dostat ven. Horší to bylo s majetkem. Až v roce 1957 se mu podařilo koupit zpátky dům, který jeho rodině patřil po staletí. „Byl to bratr mé tchyně. Vůbec nedokázal pochopit, co mu to provedli. Celá rodina se pak Čechů bála a je to tak vlastně dodnes. Ačkoli jim nic nehrozí, neodváží se na veřejnosti promluvit německy,“ říká pan Milan Dostál. Válečný hrdina Schwab zemřel před dvěma lety, aniž se dočkal omluvy.

A ta je také to nejdůležitější, co prý čeští Němci potřebují. „Od pětačtyřicátého jsem občan druhé kategorie. Na našem statku jsou stále ti lidé, kteří nám ho v pětačtyřicátém zabrali. Se svou národností nemám nárok na restituci,“ říká paní Gasparová. „Jediné, co chceme, je, abychom měli stejné důchody jako lidé s českou národností a abychom měli nárok na odškodnění. Stát by měl přiznat, že se na nás dělo bezpráví.“

Není Němec jako Němec