Budapešťský Stalingrad

V polovině února se na břehu Dunaje v Budapešti sešel hlouček lidí podivného vzhledu. Byli oblečení do imitací maďarských uniforem z doby druhé světové války, na hlavě měli přilby a v rukou vlajky. Kolem nich postával dvojnásobný počet zvědavců, novinářů, fotografů a policistů. Tradiční demonstrace maďarských neonacistů opět připomněla výročí konce dlouhé a krvavé bitvy o Budapešť. Ačkoli ve světě tato událost dávno upadla v zapomnění, její interpretace je v Maďarsku dodnes předmětem sporů. Podle historika Krisztiána Ungváryho, který před dvěma lety zveřejnil zatím nejpodrobnější publikaci o této bitvě, dobývání „pevnosti Budapešť“ bylo jednou z nejdelších operací Rudé armády během druhé světové války, srovnatelnou s bitvou o Stalingrad. Od prvního pokusu sovětských vojsk obsadit město za pochodu 29. října 1944, přes počátek úplného obklíčení 26. prosince až po pád poslední bašty obránců, budínského hradu, uběhlo přesně 108 dní. Zbytky původních asi 95 tisíc německých a maďarských obránců se 13. února v doprovodu stovek obyvatel města pokusily o průlom z obklíčení. Jejich akce se nezdařila. Rudá armáda v bitvě zvítězila, ale přišla o více než 300 tisíc vojáků. Srovnatelné byly i ztráty na životech necelého milionu Budapešťanů. Celkový obraz zkázy dokreslovalo řádění maďarských fašistů - takzvaných Šípových křížů - namířené proti Židům z městského ghetta, kteří unikli deportacím do vyhlazovacích táborů. Metropole ležela po urputných bojích v troskách, pobořeny byly…