Anatom dekadentní tváře

V Galerii výtvarného umění v Litoměřicích probíhá do 10. května dosud nejrozsáhlejší výstava výtvarného díla Karla Hlaváčka. Důvodů, proč je výstava tohoto umělce konce století, básníka, kritika, dekadenta a cvičitele v libeňském Sokole neobvyklou událostí, je hned několik. Hlaváček, který zemřel v pouhých čtyřiadvaceti letech na tuberkulózu právě před sto lety, se již záhy po své smrti stal uznávaným a čítankovým básníkem. Jeho dílo na poli vizuálního umění však o své všeobecné uznání a pochopení muselo bojovat mnohem déle.

Vlastní tvář

Výtvarný odkaz Karla Hlaváčka není rozsáhlý. Počet zachovaného materiálu i jeho fyzické rozměry svádějí k domněnce, že se jedná sice o zajímavou, ale přece jenom marginálii jak v rámci českého umění přelomu století, tak i v porovnání s básnickým dílem samotného autora. Hlaváček se vůbec nevěnoval malbě a jeho kresby a grafické práce většinou nepřesahují rozměr nemnoha čtverečních centimetrů. Dnes známe pouhých několik desítek prací na papíře, a i když se předčasně zesnulý Hlaváček věnoval kresbě od svých jinošských let, jeho vrcholné tvůrčí období v podstatě netrvalo déle než několik měsíců.Za nejdůležitější Hlaváčkovu práci je považován cyklus ilustrací k básnické sbírce Prostibolo duše jeho souputníka z časopisu Moderní revue Arnošta Procházky. Tato podivuhodně námětově, ale hlavně formálně nesourodá řada ilustrací vypadá téměř, jako kdyby se jednalo o samostatná díla. Asi nejčastěji z nich bývá reprodukován…