Jakési cosi

Na filmu Mrtvej brouk (rež. Pavel Marek) je asi nejzajímavější, jak se některé věci nemění, jak totiž jistý druh myšlenkové i umělecké mdloby a prázdnoty vyznívá nakonec stejně, ať vzniká za tuhé normalizace, v jejím konci nebo nyní, v nerozvinutém kapitalismu. Takový film provází neustálý pocit, že podobné „vzorce“ chování předváděli již jiní mladí hrdinové, a vzápětí si vzpomeneme na různé ty Kamarády do deště a Discopříběhy s jejich schopností předvést pubertální křeč jako heroický konflikt. Samozřejmě, že se leccos změnilo, respektive „vyměnilo“, především sociální status postav: z kominických učňů a začínajících taxikářů se stali zevlouni kolem reklamních agentur, čekající na svou „příležitost“. A místo do továrních hal a mládežnických diskoklubů (v pozdějších verzích změněných na vekslácká bistra) to dnešní scenáristy táhne spíše do populárního prostředí blázince a meditativních čajoven. Jde však v obou případech o přesun z jedné rekvizity do druhé; tehdy nebo dnes, vždy šlo jen o vnější použití oněch prostředí či typů, jen o kostýmování chatrného „čehosi“, z čeho se měl ve filmu snad stát jakýsi generační pocit. Samozřejmě Soukupovy kýče oslovovaly jinou vrstvu diváků a dusaly jinými rytmy, s Mrtvým broukem však mají společné to základní: banální psychologii postav, předstírání konfliktu tam, kde jde ve skutečnosti o trapný produkt pózy, a nakonec nenáročnou žoviální sebelásku, s níž mladí lidé točí filmy o mladých lidech.

Bohnický Eden

O…