Poločas rozpadu českého divadla aneb Od poslání k Provozu

Poločas rozpadu českého divadla aneb Od poslání k Provozu

Šmahem o pražském divadelnictví v roce dvaadevadesát

Tytam jsou doby, kdy české divadlo neslo prapor české kulturní identity. V souladu s evropskými trendy dochází k Rozpadu. Poslání, které si nejen divadlo namlouvalo, spláchla těžká vlna Provozu, který se náhle ukázal jako větší balvan na ramenou Sisyfů než přízračný reálný socialismus starých dobrých časů. Se vzrůstajícím partikularismem demokratické společnosti bude pro každého občana volba rysem jeho individuality a kritériem netoliko pomyslná kvalita. Neboť, co je dnes vskutku kvalita?

Útočiště na levém břehu

Je smutnou fraškou, že divadlo D, kdysi Realistické, nyní ještě Labyrint a zítra Švandovo, už jenom proměnami názvu dává na vědomí, s kým mělo a bude mít publikum čest. Zarputilá bitva v pevnosti, která se v podtitulu jmenovala „umělecké centrum na levém břehu vltavském“, končí. Proč nebýt prorokem? Letošní poločas umělecké sezóny sice nabídl několik zajímavých představ, zaexperimentoval si i s novými režisérskými osobnostmi (nejvýrazněji Hana Burešová: Don Juan a Faust, ale i trochu zmatený Petr Lébl: Fernando Krapp mi poslal dopis), ale ve svém důsledku představil rozklad, který je jejich nejpříznačnějším znamením dne. Protože rozpad má razanci, rozklad je vnitřním vyhníváním, pro které mají slabost recenzenti typu paní Machalické, či Richarda Ermla, jenž z noci na den obrátil se v Jidáše Labyrintu.

Nechtěné…