Podivuhodně zapomenutý

František Ladislav Rieger (1818–1903) je až překvapivě zajímavým materiálem pro historiky. Nikoli proto, že by jeho osudy vzbuzovaly kontroverze a rozrušovaly veřejnou debatu ještě ve 21. století. Je podivuhodné, jak nezpochybnitelný národní vůdce – přinejmenším v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století – mohl upadnout do zapomnění. Právě této otázce se věnuje Pavel Máša ve své odborné monografii.

Nejde o biografii politika v obvyklém smyslu slova (ostatně její funkci dodnes plní životopis sepsaný Robertem Sakem z roku 2003). Mášu primárně zajímá paměť a způsoby jejího formování. Rieger se nedočkal tak prestižního označení „otec národa“ jako jeho tchán František Palacký, ale přízvisko „vůdce národa“ bylo dlouho akceptováno. Přesto dnes málokdo dokáže říct o jeho životě a významu něco víc. Jeho jméno z naší paměti nevymizelo hlavně díky názvům ulic, náměstí či parků. Přesto se Rieger nedostal ani do první stovky, když se v roce 2005 hlasovalo v anketě Největší Čech.

Člověka jako první intuitivně napadne možnost, že je to důsledek komunistické paměťové politiky, která neměla důvod „buržoazního“ politika velebit. Na mysl přijde i možnost, že Rieger uzavřel politickou kariéru velkým neúspěchem, když se pokusil dohodnout česko-německé vyrovnání v roce 1890 (tzv. punktace), čímž v důsledku pohřbil i svou tzv. staročeskou stranu. Věc je však složitější a právě sem míří kniha, již autor rozdělil do dvou nestejnorodých celků.

První, útlejší část se zabývá Riegerovým vztahem k historii: nakolik pracoval v politické praxi s historickými obrazy či jak se snažil formovat historické vědomí české společnosti. Ukazuje, že Rieger poněkud naivně věřil v možnost historie, jež bude národ spojovat. Ve společnosti, která se stále více diferencovala, však bylo očekávání empatického vyjednávání mezi skupinami s diametrálně odlišnými zájmy čím dál méně reálné. Minulost nejde vyjmout z dobových hodnotových a ideologických sporů – dnes stejně jako tehdy.