Čekal jsem lázně, ne vězení

Každou větu psal půl hodiny, nikoli však kvůli perfekcionismu. Kamil Fousek se narodil s těžkým fyzickým postižením, pohybuje se na elektrickém vozíku a jen s obtížemi ovládá ruce. Navíc je dyslektik a vyťukávání písmen myší pro něj znamenalo dva roky vyčerpávajícího soustředění. „Měl jsem silnou motivaci,“ vysvětloval v půli září před křtem své knihy Manifest o ústavní péči aneb Důstojnost na příděl. „Chci, aby moje zkušenost pomohla změnit životy lidí s postižením. Pořád musím myslet na ty, kteří v tom ústavu zůstali.“

Téměř do čtyřicítky žil navzdory postižení vcelku příjemný život. Starali se o něj rodiče, v rodném Českém Krumlově ho parta kamarádů brala do barů a na technoparty, věnoval se DJingu a digitálnímu umění. Když ale jeho matka onemocněla, přišel o podporu a nezbylo mu než se přestěhovat do pobytového zařízení sociální péče. Na separaci od rodičů se prý docela těšil – domov v západočeském Zbůchu sliboval intenzivní rehabilitaci a možnost pracovat. „Čekal jsem něco jako lázně,“ říká. „Ale bylo to vězení.“

Zážitky z ústavu tvoří většinu knihy a už popis prvních dnů šokuje: Kamil je ubytován na miniaturním pokoji s dementním mužem po úrazu hlavy, který celé noci kope kolem sebe, masturbuje a zřejmě trpí žízní – pracovníci mu dávají málo napít, aby ho nemuseli přebalovat. Něco podobného potká brzy i Kamila. Několikrát čeká dlouhé hodiny pomočený, než se dovolá pomoci. Výsledkem je, že mu personál začne upírat kávu a vnutí mu pleny, aby si ušetřil práci. 

Neustále má také hlad kvůli malým porcím, k pití dostává teplou chlorovanou vodu se šťávou. Jednou ho pečovatelka položí do vany, v níž plave cizí stolice, a odmítne napustit čistou vodu. Soukromí ani přání klientů nikdo nerespektuje, na pokojích chybí zvonek, kterým by se dala zavolat pomoc. V zařízení panuje polovojenský režim s brzkým budíčkem a nuceným chozením „do práce“, kde fyzicky nemohoucí Kamil musí několik hodin pozorovat ostatní, jak sestavují objímky. Stěžovat si znamená čelit ještě většímu ponižování. Jedinou úlevu od sílícího pocitu bezmoci představuje láhev s rumem, na kterou se klienti občas složí.