„Paní, kdyby nebyla demokracie, tak vás kopnu do držky.”

Praha, večer 17.listopadu 1993, tři roky od „sametové revoluce“. Doporučení ministra vnitra k vyvěšení československých vlajek poslechl jen málokdo. Někteří lidé však nosí svíčky, květiny a věnce na Národní třídu nebo na Václavském náměstí. Po páté hodině se „u koně“ tvoří hloučky diskutujících. „Možná sem přijde Havel položit kytky,“ letí davem povzbudivá zvěst. Počet lidí pod sochou sv.Václava však za celý večer nepřesáhne několik stovek.Atmosféra nemá daleko do pouťové frašky. Nejčastěji se provolává sláva Václavu Havlovi. Zarputilý muž v modrém baloňáku do toho vytrvale křičí: „Dost bylo Havla!“ Přítomní jej okřikují, zarputilec se však nedá: „Pani, kdyby nebyla demokracie, tak vás kopnu do držky. Havel byl federální prezident, a hned chce bejt zase českej. To je úplnej nesmysl.“ Stará paní vzpomíná na Masaryka a světlovlasý mladík s republikánským odznáčkem na bundě jí vysvětluje, že už se nedá nic dělat, už nás prodali: „Jestli jste četli Dolejšího analýzu, tak vám to musí bejt jasný. Jenomže dneska je špatná informovanost.“ I semknutý hlouček občanů v důchodovém věku vidí situaci černě: „Je to stejné jako v Německu ve třicátých letech. Dnes podporuje Sládka třicet procent obyvatelstva, za chvíli to bude polovina. Pak nastane ‚noc křišťálových nožů‘.“ „Vláda za všechno nemůže, problém je v nás,“ říká jeden účastník diskuse. "Nedovedli jsme zatočit s komunistama na závodech."V 18:30 přichází asi padesát lidí s československou vlajkou. Vlajkonoš oznamuje: "Jdeme z…