Italia Dolce

Československá koruna už je na Západě směnitelná. Samozřejmě ještě ne všude. Letos už ji ale vyměňuje několik směnáren v Benátkách, kam o víkendech přijíždí na pět set československých autokarů a kam od svítání pochodují proudy československých turistů přes dlouhý silniční most z parkoviště na Isole Tronchetto.

Ačkoli počátkem léta na Dóžecím paláci visel velký nápis „Benvenuti i cecoslovacchi“ (už tam není), směnárny nesměňují koruny jen z lásky k Čechoslovákům, nýbrž především proto, aby něco utratili, a tak přispěli k chodu benátského hospodářství.

Chtě nechtě jsem své krajany trochu sledoval a napadlo mě, zda si kromě té historické nádhery a záplavy všemožného zboží a služeb také všímají, jak se to bohatství dělá. Jestli si všímají hemžení všelijakých člunů, které od svítání po kanálech rozvážejí čerstvé potraviny a zboží do obchůdků, trattorií a kavárniček, zda si všímají typických benátských vozíčků, zařízených na stoupání po schodech mostů, s nimiž rozvažeči po celý den pobíhají po městě, a pouličních stánků se vším, oč by návštěvník mohl mít zájem, od map a potištěných triček přes obložené housky po minerálku a čerstvé ovoce.

O několik dní později, na pláži Pietrasanta v Toskáně jsem poslouchal hraběte Brandoliniho, starého milovníka Prahy, který tam někdy bydlívá U tří pštrosů. Vyprávěl, jak ve třicátých letech na pláže chudé Toskány jezdívali ve škodovkách a tatrách bohatí Čechoslováci. (Itala nesmíte obtěžovat s nějakými Čechy a Slováky, má…