Svět ve stínu ruské války

Vraťte nám rok 2016! Nejen mladí lidé na sociálních sítích volají po smazání posledních deseti let a návratu do možná posledního roku, kdy byl svět aspoň nějak normální. Před brexitem, první volbou Donalda Trumpa, pandemií, válkou na Ukrajině a zkázou v Gaze. Jenže jak se svět tehdy jevil na Mnichovské bezpečnostní konferenci, která bývá seizmografem globálního dění? 

„Potřebujeme snad další, třetí světový šok, abychom pochopili, že je nutná spolupráce, a nikoli konfrontace?“ říkal tehdy v únoru 2016 v Mnichově Dmitrij Medveděv a jeho varování v sobě mělo nádech hrozby. „Nepředvídatelnost a nestabilita se stala normálním stavem,“ popisoval na jedné z panelových diskusí koordinátor amerických tajných služeb James Clapper. „Máme všechny důvody k pesimismu,“ shrnoval Wolfgang Ischinger, šéf Mnichovské bezpečnostní konference. Reportáž Respektu tenkrát končila větou: „Roky optimismu po konci studené války a jistota bezpečí pod křídly americké vojenské ochrany končí.“ 

Už tehdy se tedy litosférické desky globální politiky daly do pohybu. Projevoval se relativní pokles moci USA a vzestup Číny, která se stala rivalem stávající velmoci – srovnatelný se vzestupem císařského Německa pro Velkou Británii na konci 19. století. V Rusku sílil resentiment vůči prohře ve studené válce a snaha ho imperiálními výboji zvrátit. Sociální sítě přispěly k nebývalé polarizaci veřejného mínění. Propojený svět v podobě globálních výrobních řetězců i masové migrace v některých městech a regionech západního světa vyvolal ekonomické a sociální problémy. Sílily rozpory mezi mezinárodním řádem vytvořeným po druhé světové válce, kdy většina Asie a Afriky ještě nebyla ani nezávislá, a realitou dnešního světa.

Dějiny samozřejmě nejsou nevyhnutelné: první výhra Donalda Trumpa byla velmi těsná a pandemie možná zvýšila odhodlání Vladimira Putina k plošnému útoku. Návrat pozemní dobyvačné války do Evropy a zpochybňování spojenectví i mezinárodních pravidel přicházející z Trumpovy Ameriky se staly oním zemětřesením – které bude v příštích letech vyvolávat další vlny otřesů. Letošní ročník mnichovské konference se konal ve fázi, kdy nikdo neví, za jak dlouho a jakým způsobem se litosférické desky globální politiky složí do nové rovnováhy. 

Počínaje vztahy mezi USA a Evropou, která se začíná smiřovat s novou érou mocenské politiky. Z projevů a panelových diskusí se šířil konsenzus, že právě končí „starý svět“ – pravidla dohodnutá po zkáze druhé světové války, k jejichž naplňování se svět výrazně přibližoval po konci studené války v roce 1989. Slavný politolog Ian Bremmer našel při setkání s novináři zdroj optimismu v tom, že to konečně na rozdíl od doby před deseti lety všichni vidí, a může tak začít poctivá příprava na budoucnost. 

Rozchod Západu

Ruská válka na Ukrajině, už čtyři roky trvající a určující konflikt současnosti, v hotelu Bavorský dvůr logicky prostupovala diskusními panely. V den zahájení konference, 14. února, sjel poblíž Mnichova z výrobního pásu první dron společného německo-ukrajinského projektu. Je to projev pozoruhodné proměny Německa, které před čtyřmi lety chtělo Ukrajině dodávat pouze přilby – vedeno poválečným pacifistickým instinktem (viz rozhovor s Frankem Sauerem z Univerzity Bundeswehru v Mnichově7 minMladé absolventy univerzit začal lákat zbrojní průmysl. Jak válka mění Německo). A přesto by Ukrajina na hlavní diskusní scéně pocitově chyběla – nebýt dalšího ze silných projevů prezidenta Volodymyra Zelenského. Ne že by ji zastínily jiné konflikty, ačkoli nikdy od roku 1945 jich neprobíhalo tolik jako dnes – což je další symptom probíhajícího přeskupování světa. 

Křehkost mnoha států, nespokojenost s politickými pořádky šířící se planetou, probuzené imperiální ambice, slabost mírových snah OSN. To vše přispívá k válkám, které jsou vrstevnaté, nadnárodní a stále obtížněji ukončitelné. „Dnešní svět je mnohem násilnější a mnohem roztříštěnější než před deseti lety,“ řekla už loni Siri Aas Rustad, výzkumná ředitelka Institutu pro výzkum míru v Oslu. Všechny konkrétní konflikty nicméně v Mnichově upozadily právě kroky Donalda Trumpa, který se snaží změnit místo a roli nejmocnější země ve světě – a sjednocená Evropa mu v tom spíš překáží. 

Smyslem Mnichovské bezpečnostní konference je od jejího vzniku v roce 1963 utužování spolupráce v rámci Západu, a právě tady minulý rok americký viceprezident J. D. Vance pronesl projev, který mezi spojenci rozevřel příkop. Za hlavní hrozbu pro evropskou demokracii neoznačil imperialistické Rusko, ale regulaci nenávisti na sociálních sítích, boj proti dezinformacím, vstřícnost k masové migraci a údajné umlčování a přehlížení názorů milionů Evropanů, kteří volí krajní pravici.

V mnoha dalších momentech posledního roku pak bylo snadné dojít k závěru, že Trump a jeho vláda opravdu považují za hlavní problém mezinárodní politiky liberální Evropu. Při zavádění amerických cel, která nečinila rozdíl mezi tradičními spojenci a rivaly. Při čtení nové bezpečnostní doktríny USA, jež prosazuje podporu antisystémových stran v Evropě. Při přehlížení jednání o příměří na Ukrajině, k nimž Donald Trump nepřizval zástupce Evropy a setrvale pomíjí ukrajinské existenční zájmy. Při sledování hrozeb proti Dánsku, jejichž naplnění by nejspíš vedlo ke konci NATO.

Evropa, kontinent bez vlastní silné vojenské a technologické moci, se ocitla ve světě predátorů. Ten z Kremlu ukusuje území Ukrajiny a touží po návratu sovětské sféry vlivu nad východní Evropu. Ten z Bílého domu by rád anektoval Grónsko a přeje si nástup odpůrců evropské integrace. Podle mnoha analytiků kvůli tomu všemu přestává mít smysl mluvit o „Západu“. Proto byl v Mnichově s takovým očekáváním sledován letošní projev Trumpova ministra zahraničí Marca Rubia. 

Posluchači se dočkali sofistikovaně vystavěného projevu, ve kterém Trumpovu „netrpělivost“ a tlak na Evropu vysvětlil tím, že Spojeným státům na Evropě hluboce záleží a chtějí mít v Evropě silného spojence. „Jsme součástí jedné civilizace – západní civilizace,“ apeloval. „Jsme navzájem spojeni nejhlubšími pouty, jaká mohou národy sdílet, utvářenými staletími společné historie, křesťanské víry, kultury, dědictví, jazyka, předků a obětí, které naši předkové společně přinesli pro společnou civilizaci, jejímiž jsme se stali dědici.“

Obě strany Atlantiku se podle Rubia po konci studené války dostaly na scestí. Americké i evropské elity uvěřily, že „obchodní vazby nahradí národní příslušnost“, „globální řád postavený na pravidlech nahradí národní zájmy“ a budeme „žít ve světě bez hranic, kde se každý stane světoobčanem“ a „ve jménu klimatického kultu jsme zavedli energetickou politiku, která ochuzuje náš lid“. To vše byla podle Rubia „pošetilá idea, která ignorovala lidskou přirozenost a zkušenost více než pěti tisíc let lidské historie“. Spojené státy se už za vlády Donalda Trumpa vydaly zpět na správnou cestu, znělo poselství šéfa americké diplomacie. A teď podobnou korekci očekávají i od evropských spojenců. 

Pozvánka do Trumpovy civilizace

Rubio odkazoval na minulou společnou imperiální expanzi západní civilizace – pomocí misionářů, vojáků, zámořských objevitelů – a posteskl si, že „v roce 1945, poprvé od časů Kryštofa Kolumba, se Západ začal smrskávat“. Během studené války nakonec dokázal najít sílu a vyvrátil předpovědi zániku Západu – a Donald Trump má nyní podobný cíl. 

„My v Americe nemáme zájem být zdvořilými a spořádanými správci řízeného úpadku Západu,“ řekl v klíčové pasáži. „Nechceme, aby naši spojenci byli spoutáni pocitem viny a hanby. Chceme spojence, kteří jsou hrdí na svou kulturu a své dědictví, kteří chápou, že jsme dědici stejné velké a vznešené civilizace, a kteří jsou spolu s námi ochotni a schopni ji bránit.“ Nehovořil o Západu jako o souboru hodnot lidských práv, právního státu, osvícenství nebo vědy - civilizační odkazy mířily ke křesťanství, bělošské kultuře, pokrevnímu poutu. 

V nejsledovanějším projevu konference se tak přesně třicet let od vydání slavné knihy Samuela Huntingtona o „střetu civilizací“ potvrdil pozoruhodný trend světové politiky, na který vloni v eseji v časopise Foreign Affairs upozornil historik Michael Kimmage. Umělá inteligence, nové způsoby komunikace a nebývalá globální propojenost nás zběsilým tempem posouvají do budoucnosti. Politika se naopak vrací do minulosti, jako by snad podvědomě vyvažovala tempo změn. 

Státní aparáty, mezinárodní instituce a komplexní analýzy a jejich z podstaty pomalé postupy nestačí krotit unikající svět a dát lidem pocit jistoty. Na jejich úkor získávají pozornost silní muži s charismatem, instinktivním rozhodováním a pevným názorem, kteří vítají nové technologie budoucnosti a zároveň odkazují k dávným civilizacím. 

Vladimir Putin svou touhu po podřízenosti Ukrajiny, Běloruska a dalších sousedů odůvodňuje odkazy k ruskému „civilizačnímu státu“. Si Ťin-pching pravidelně hovoří o čínských civilizačních hodnotách a současný komunistický režim popisuje jako vyvrcholení „jediné velké, nepřerušené civilizace, která trvá pět tisíc let“. K vlastní vznešené civilizaci odkazují také indický premiér Naréndra Módí a turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Nyní tedy vláda Donalda Trumpa, kterého Republikánská strana už před šesti lety popisovala jako „bodyguarda západní civilizace“, nabízí tento koncept Evropě, která je k velebení svých vzdálených impérií vlažná.

Rubio se dočkal potlesku vestoje. Šéf konference Ischinger a následně i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen a další evropští politici opakovali, že je projev uklidnil či ubezpečil. Jeho civilizačnímu poselství však nevěnovali tolik pozornost – jejich reakce se točily kolem vět, ve kterých Rubio uznal svázanost evropské a americké bezpečnosti nebo volal po silnější Evropě. „Na tom pracujeme, na Evropě, která bude ve všech směrech nezávislá,“ řekla von der Leyen. 

Mimo kamery a pódia bylo zřejmé, že Rubio Evropany neuklidnil. Zvlášť vzhledem k tomu, že odletěl na návštěvu na Slovensko a do Maďarska, kde v předvolební kampani podpořil premiéra Viktora Orbána. Muže, který léta v různých oblastech blokuje evropskou integraci a zdržuje pomoc Ukrajině, nazval „zásadním pro americké zájmy v Evropě“. 

Slon v místnosti

Evropané reagovali diplomaticky. „A trochu také chtějí cítit úlevu. Sahají po všem, co jim dá příležitost říct si: Bože můj, nebude to tak hrozné,“ říká Patrick Keller, který vede centrum pro bezpečnost a obranu v předním německém think tanku DGAP (Německá rada pro zahraniční politiku). Přesto působili sebevědoměji než loni a mohli se přitom opřít o výsledky. V posledním roce zcela nahradili výpadek americké finanční, humanitární i vojenské pomoci Ukrajině. Volodymyr Zelenskyj jim děkoval za nákupy amerických zbraní, bez kterých se ukrajinská města nemohou bránit. 

Německý kancléř Friedrich Merz pak přednesl projev, který měl být podobně určující jako nedávná slova kanadského premiéra Marka Carneyho v Davosu. Nevyvolal ale zdaleka takovou pozornost, protože neobsahoval tak radikální diagnózu a závěry. „Přeskupování světa pod taktovkou velmocí probíhá rychleji a hlouběji, než se my sami dokážeme posílit,“ přiznal Merz otevřeně limity evropské politiky. Kvůli tempu změn, které přesahují schopnost Evropanů rychle se adaptovat, a naší geografické blízkosti Rusku tak odmítl volání po odklonu od Spojených států: „Tyto požadavky nejsou domyšlené. Ignorují tvrdou geopolitickou realitu v Evropě. A podceňují potenciál, který naše partnerství s USA přes všechny potíže stále má.“  

Merz nabídl čtyři pilíře, na kterých by Německo a Evropa v nové době měly stát. Prvním z nich je právě pokračující aliance s USA. „NATO není jen naší, ale i vaší konkurenční výhodou, milí přátelé,“ vzkázal do Washingtonu. Kancléř uznal, že se mezi transatlantickými partnery otevřela hodnotová propast: „Kulturní války hnutí MAGA nejsou našimi kulturními válkami.“ Přesto trvá na tom, že spojenectví může dál existovat. 

Jeho projev odpovídal představě, kterou v Mnichově nastínil konzervativní stratég amerického ministerstva obrany Elbridge Colby: slova o společných transatlantických hodnotách jsou z jeho pohledu vata. „Nemůžete postavit alianci na sentimentu,“ řekl, „a navíc už se možná hodnoty liší.“ Podstatné a trvalejší jsou společné zájmy: a kvůli nim nadále platí, že se evropští členové NATO v případě útoku mohou spolehnout na ochranu amerického jaderného deštníku.

Jenže ony kulturní války hnutí MAGA probíhají i v Evropě – a americká administrativa je ve své bezpečnostní strategii slibuje živit. Tedy podporovat ideologicky spřízněné politiky Orbánova typu, kteří tvrdě odmítají zelené reformy, migraci, globální spolupráci, moderní feminismus, vojenskou pomoc Ukrajině. A kteří si zároveň přejí oslabení EU a návrat k menším národním státům, jež se podřídí představám USA. Tato americká ideologická podpora evropské krajní pravice – a její možný nástup k moci, který by paralyzoval společný evropský postup – byla slonem v místnosti, o kterém se na mnichovských diskusních panelech nemluvilo. 

Alternativy pro Evropu

Kromě pragmatické spolupráce s USA chce Friedrich Merz stavět na třech dalších pilířích. Dál se musí měnit samo Německo: jeho armáda, zbrojní průmysl, odolnost dodavatelských řetězců i společnosti. Stejně velkou prioritou je silná Evropa, která podle kancléře musí osekat byrokracii a soustředit se na to podstatné: na zajištění ekonomické konkurenceschopnosti a bezpečnosti. Posledním z pilířů je vytváření globální sítě partnerských vztahů. 

Merz podobně jako kanadský premiér Carney pragmaticky zdůraznil, že Německo (a Evropa) nemá k zemím s jinou politickou kulturou, jinými režimy a hodnotami přistupovat příliš striktně či s morální nadřazeností. „Partnerství nepředpokládá úplnou shodu všech hodnot a zájmů. To patří k poučením těchto dnů,“ řekl. „Přibližujeme se novým partnerům, se kterými nás nespojují všechny, ale přece jen některé důležité zájmy.“ Evropská unie v posledním půl roce uzavřela převratné dohody s Indonésií, Indií a jihoamerickým sdružením Mercosur. Letos budou následovat dohody s Thajskem a Filipínami. To všechno jsou mimochodem země, které se na probíhající proměnu světa i vzhledem ke geografické vzdálenosti od Ukrajiny dívají bez evropského pesimismu. 

„Z našeho pohledu vzniká svět se spoustou nových možností,“ řekl například zástupce Indonésie na jednom z debatních panelů. Indický ministr zahraničí pak prohlásil, že jeho země má už dlouho mentalitu, ke které nyní hledají cestu Kanada a Evropa. Tedy uzavírat různé druhy partnerství v podstatě se všemi – a být třeba současně v bezpečnostní alianci s USA a Velkou Británií i v ekonomicko-strategickém spojenectví s Čínou, Brazílií, Jihoafrickou republikou a Ruskem. V reakci na posuny litosférických desek globální politiky se touto cestou vydává čím dál víc států. Prudce přibývá počet nových obchodních a bezpečnostních dohod napříč kontinenty i politickými režimy, které se snaží do systému vnést novou stabilitu. 

Evropa po Mnichovu z této perspektivy stojí před dilematem, jestli se stane více „trumpistickou“, nebo více „indickou“. Přijme Rubiovu vizi obrody západní civilizace – a bude tak jako v minulosti loajálním spojencem Bílého domu, ale ve jménu jiných idejí? Kromě pokračujících investic do obrany by to znamenalo inspirovat se u Trumpa i v otázkách migrace, energetiky, ekologie, návratu k národnímu státu, přístupu k regulaci internetu a svobody slova – a v nátlaku na Ukrajinu, aby více ustoupila ruským požadavkům. Tato nabídka je pro část veřejnosti i elit přitažlivá: obsahuje emotivní příběh a má v kombinaci s americkou podporou krajní pravice potenciál rozdělit Evropu.

Anebo bude klást větší důraz na posílení evropské strategické nezávislosti? To by kromě pokračující podpory Ukrajiny a udržení jaderného deštníku NATO znamenalo vytvořit silný evropský obranný průmysl (viz rozhovor s německým ekonomem Moritzem Schularickem o roztříštěnosti vojenské výroby v Evropě6 minEvropa už vydává na obranu více než polovinu vojenského rozpočtu USA. Ale zatím neutrácí chytře) a vsadit opravdu na globální partnerství, která jsou těžko slučitelná s imperialistickým sněním o udržení nadvlády „západní civilizace“. Ukrajinský prezident Zelenskyj v Mnichově evropským lídrům každým rokem dodává kuráž – aby zajistili, že se o budoucnosti Evropy bude rozhodovat v Evropě, a ne jinde. V časech všudypřítomného pesimismu stojí za zmínku, že se to může povést. Pokud ji zevnitř nerozštěpí síly nacionalismu.