0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Spisovatelé o knihách2. 9. 20105 minut

Každá kniha nemůže být bestseller

Markéta Hejkalová • Autor: Archiv
Markéta Hejkalová
Markéta Hejkalová • Autor: Archiv

Knihu francouzské spisovatelky Anny Gavaldy Člověk není nikdy úplně šťastný jsem si s sebou vzala na dovolenou do Francie, protože ve Francii se mají dělat „francouzské věci“ – jíst francouzská jídla, pít francouzská vína a tak dále, mimo jiné také číst francouzské knihy. Já jsem ji četla bohužel v překladu, ale to bohužel vztahuji k mé neznalosti francouzštiny, nikoli k překladu Dany Melanové.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Druhým důvodem byla … no ano, přiznávám, závist. Nebo touha zjistit, proč jsou knihy Anny Gavaldy tak úspěšné, co z nich dělá celosvětové bestsellery. Před časem jsem navíc četla její sbírku povídek Kdyby tak na mě někdo někde čekal a těmi jsem byla nadšená, protože lehce, zábavně a s šarmem mluvily o docela vážných, podstatných a někdy i tragických věcech.
Hlavním hrdinou rozsáhlého románu je muž ve středním věku, úspěšný pařížský architekt Charles Balanda. Charles žije s partnerkou Laurence a s její dcerou Mathildou – a prožívá krizi středního věku. Nijak dramatickou, samé víceméně běžné věci: s Laurence se odcizují, některé projekty se nedaří (například stavba v Moskvě, čemuž se čtenář moc nediví, ale Charles ano, v boji proti nekonečné ruské byrokracii se cítí stejně bezmocný jako Napoleon proti nekonečným ruským pláním), Mathilda je v pubertě a Charles s ní těžko hledá společnou řeč…

Pak se Charles dozví, že zemřela matka jeho nejlepšího kamaráda z dětství. Kamarád se jmenoval Alexis a jeho matka Anouk. Anouk byla netradiční, nekonvenční žena a Charles ji obdivoval, miloval, a dokonce s ní prožil… nechci moc prozrazovat děj, ale co asi ve francouzském románu mohl prožít nezkušený mladý muž se zralou nekonvenční ženou? Alexis žije na venkově a Charles se za ním rozjede. Zjistí, že si s ním už nemá co říct, hlavně proto, že Alexis a hlavně jeho žena Corinne žijí neuvěřitelně nudným, konvenčním, měšťáckým životem. Naštěstí na venkově potká skvělou mladou ženu Kate. Ta se obětavě stará nejenom o tři děti své tragicky zesnulé sestry, ale i ještě o dvě další, které adoptovala, navíc žije v architektonicky úžasně zajímavém domě z 18. století, je obklopená zvířaty, ale ne jenom nějakými běžnými, má dokonce i lamu – a právě Kate, jak čtenář už jistě tuší, se stane Charlesovým východiskem z krize.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Pokud se vám zdá, že to píšu s velkou dávkou ironie, máte pravdu. Připadá mi totiž, že zejména v druhé polovině se příběh o hledání cesty z životní krize hroutí pod náporem klišé. „Dosavadní žena“ Laurence je prostě ta špatná, a aby čtenář neměl ani špetku pochybností, autorka před něj vrší argumenty jeden za druhým. Laurence Charlese kdysi svedla, opustila kvůli němu manžela, ale i Charlese každou chvíli podvádí. Navíc dělá úplně zbytečnou, zato hodně mondénní práci ve vyhlášeném butiku (nedozvíme se přesně jakou, ale například musí trávit víkend s bohatými Korejkami). Nedost na tom – o Charlese se nestará, když přijde hladový domů, najde v ledničce jenom pár nízkotučných jogurtů. Není divu, že se musí jít najíst do hospody – a Laurence ho tam ani nedoprovodí! Nikdo se nemůže divit, že Mathilde se po jejich rozchodu rozhodne zůstat s Charlesem, ač není jejím biologickým otcem.

K tomu velkou měrou přispívá „nová žena“ Kate, která je prostě ve všech ohledech úžasná a skvělá – děti, zvířata, atakdále. Nevím, jestli jsem sama, kdo při nekonečném opěvování ušlechtilé Kate cítil čím dál silnější sympatie k povrchní a mondénní Laurence. Ale není to jenom protiklad těchto dvou žen, který by mohl být z hlediska zamilovaného muže pochopitelný, těch klišé je v románu celá řada. Zjednodušeně by se dalo říct, že kdo je „normální“, ten je špatný, a kdo je „jiný“, ten je automaticky dobrý – ale takhle jednoduché to přece v životě není, nebo ano?

Sice jsem nepochopila, proč je román Anny Gavaldy bestseller, ale nechci mu křivdit – jako čtivá kniha na dovolenou, která nás zavádí do atraktivního prostředí a líčí ne úplně obyčejné lidské osudy, se docela osvědčil – neodložila jsem ho, zajímalo mě, jak to bude dál (byť to nebylo tak těžké uhodnout), dočetla jsem těch 532 stran až do konce. A možná ze mě mluví jenom slepá závist – to víte, bestseller je bestseller.

Anna Gavalda, Člověk není nikdy úplně šťastný, Mladá fronta 2009, z francouzštiny přeložila Dana Melanová

  • Autor: Archiv
• Autor: Archiv

Markéta Hejkalová

(nar. 29. února 1960) – spisovatelka (autorka románů

Kouzelník z Pekingu

,

Slepičí lásky

,

Vždycky jedna noc

a knih faktu

Fin Mika Waltari

nebo

U nás v Evropě

), překladatelka finské literatury (hlavně Mika Waltari a Arto Paasilinna), nakladatelka, pořadatelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě a místopředsedkyně Českého centra PEN klubu.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Pojďme si promluvit o mužích
Zobrazit články