Ztracené děti jdou domů

„Prcani už spí?“ vykoukne ze dveří dvanáctiletá dívka v pyžamu. Klid, který v rodině Součkových před pár minutami nastal, naznačuje, že odpověď zní ano. Pětiletá Míša a čtyřletý Davídek jsou konečně v postýlce a pro tři starší děti manželů Součkových nastává vzácná chvíle, kdy mohou mít rodiče jen pro sebe. Tedy – velmi krátká chvíle. Ivana Součková působí vyčerpaně a unaveně zívá. „Je to záhul,“ přiznává matka, „občas mi docházejí rezervy. Ale ještě jsem se nedostala do stavu, že bych litovala toho, co jsme udělali.“

Výraz „prcani“, kterým rodina své dva nejmladší členy občas přezdívá, člověka zarazí, ale časem zjistí, že v podobných rodinách patří k nezbytnému folkloru. Retardéři, smraďoši, hajzlíci nebo prcani jsou slova, jež by si personál ústavů sociálních služeb asi za rámeček nedal. Tady se ale pronášejí s dobromyslnou něhou a oprávněným sebevědomím – těžko se totiž najde někdo, kdo by mohl jadrnější slovník těmhle rodinám vyčítat.

Ivana a Radko Součkovi patří k naprosté menšině lidí, kteří se rozhodli vzít si dítě do pěstounské péče a v kolonce s dotazem, zda jejich žádaný přírůstek může trpět zdravotním či mentálním postižením, zaškrtli „ano“. „Chtěli jsme velkou rodinu a tři zdravé děti už jsme měli. Tak proč bychom si brali další?“ vysvětluje Ivana jednoduše. „Na zdravá miminka se čekají fronty a ústavy jsou plné postižených dětí, které nikdo nechce. Přitom stačí jenom překonat strach.“ Součkovi se odvážili v roce 2008 a z kojeneckého ústavu si přivezli domů…