Vary 6: Samota je skoro vždycky nějak tragická. Maximálně je to méně smutná prohra s pokorou

Pět let jezdil režisér Miro Remo na Šumavu za Ondřejem a Františkem Klišíkovými, svéráznými dvojčaty, kteří celý život zůstali na místě, kde se narodili. Před pár lety si je vybral do své knihy rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině Aleš Palán. Slovenský dokumentarista si je z ní vypůjčil do stejnojmenného filmu, který má ve středu premiéru v hlavní soutěži karlovarského festivalu – a bratři Klišíkovi ho mají spolu s režisérem uvést. „Nevnímám je jako samotáře. Ale jako dvě děti, které zůstaly u svých kořenů. Ve stavu, ve kterém vždy byly,“ říká Remo. „Jen jsou z nich dnes dospělí blízko smrti a vracejí se k tomu, co prožili.“

Svět samotářů může člověka provokovat, zneklidňovat, fascinovat, píše Aleš Palán v úvodu ke knize, z níž jste si je vypůjčil. Provokoval, zneklidňoval nebo fascinoval vás svět bratrů Klišíků?

Provokovali mě tím, jaké jsou jejich hodnoty. U nich je pravda naprosto zásadní. Její hranice se nedají překročit, relativizovat.

Pravda o čem? Každý z nich má v tom filmu svou.

Říkají, co si skutečně myslí. Neskrývají své emoce. Běží mezi nimi úplně otevřený zápas. Nějak cítí život a za tím si stojí. Jejich extrémně otevřený dialog mě fascinoval. Možná byl ve filmu ještě otevřenější než ve skutečnosti.

Takže pro vás něco hráli? Koncept filmu je i silná nadsázka.

Nehráli, byli jen otevřenější. Díky kameře mohli něco víc prožívat. Hráli jsme si společně, baví je performance. Nedostávali jsme se do situací, které by nevyhovovaly oběma stranám. Oni bavili mě, já bavil je.

Interakce mezi nimi jsou přitom často agresivní, ukřičené, roli hraje i alkohol. Neštvalo nebo nevyčerpávalo vás to někdy?

Bylo to náročné, ale spíš to těžce prožívali někteří moji spolupracovníci, kteří na takové konfrontace nejsou zvyklí. Lidi to může snadno štvát. Já když vidím něco otevřeného, mám z toho radost, i když je to nepříjemné. Konflikt plodí nějakou „hyperrealitu“. Mám kontrasty rád, proto jsem si tahle dvojčata ostatně i vybral. Jeden je hravý, není úplně nohama na zemi, druhý naopak. Z hlediska možnosti vyobrazení, zábavy, jejich vnitřní filozofie i motivu duality mi přišli ze všech samotářů v knize nejvíce originální.

Kde se jejich agresivita bere?

Jejich divočina není tam venku, ale uvnitř jich samotných. Stejně tak se to zešílení odehrává uvnitř. Naopak příroda je to zenové.

Oni teda opravdu v zenu nejsou – byť mají na stěně obraz dalajlamy a citují budhistickou nauku.

Však zen není všechno. Asi budhismu nějak věří, oba k tomu utíkají, je jim to myšlení blízké, ale mě otázky víry příliš nezajímaly. Přišlo mi to zbytečné.

Budhisty jsou jen do určité míry, dokud jim krtek nerozryje zahradu, pak je třeba ho zlikvidovat. Výkřik „svoboda krtkům“ vezme za své – stejně jako štěstí všem živým bytostem.

Vyřeší to tím, že na krtka poštvou psa, který ho vyhrabe a zakousne. Otázka na budhismus by byla spíš dobrá otázka na ně. V určité fázi života to pro ně asi hodně znamenalo. Ale mě víc zajímal jejich vztah – v čem se ocitli, co řeší, co je předurčuje. Proč mezi nimi vznikl konflikt, dokážou spolu dál žít, spojuje je ještě vůbec něco? Dožijí to spolu, nebo se rozejdou?

Co je spojuje?

Minimálně to, že jsou dvojčata. A pak nějaký ideál, empatie, i když to tak nevypadá. Mají silně vybudovaný cit pro spravedlnost.

Myslíte, že právě empatie a cit pro spravedlnost jim brání být součástí společnosti v tom smyslu, že nenavázali klasické vztahy? Jsou dobrovolnými outsidery.

Těmi byli odmalička. Ve škole měli problémy, byli vyděděnci. Neměli lehké dětství a postupně se vzdalovali od toho, co si většinově představujeme jako život.

Ale i oni mají normální představy o životě – třeba touhu po lásce, po partnerce.

Ano. Chtějí nakonec „banální“ věci, jako je láska, která je pro ně nejvíc. Žijí koneckonců ve stejné kultuře jako my, mají televizi, čtou.

V jejich samotě je i něco dost tragického…

Samota je skoro vždycky nějak tragická. Je strašný mýtus, že samota někde na periferii je radost. Blbost.

I když si ji dobrovolně zvolíte?

Jsem možná teď ve vnímání samoty ovlivněný těmi roky natáčení. Nevěřím ale, že když člověk odejde, nějak zvítězí. Může to být maximálně méně smutná prohra s pokorou.

Oni navíc nikam neodešli, jen zůstali na místě, kde se narodili.

Proto je ani nevnímám jako samotáře. Ale jako dvě děti, které zůstaly u svých kořenů. Ve stavu, ve kterém vždy byly. Jen jsou z nich dnes dospělí blízko smrti a vracejí se k tomu, co prožili. Šumavská příroda dělá dojem samoty, ale benzínka je od nich pět set metrů. Kolem jezdí auta. Bydlí kousek od Soumarského mostu, od Volar, od hospody.

Jak dlouho jste s nimi vlastně točil?

Šedesát dní během pěti let.

Chodí mezi lidi?

Chodí, ale film záměrně nevybočuje z jejich prostoru. Z toho vzniká pocit izolace, ale je spíš fiktivní. Franta je básník, jenž často recituje na pódiu, vymetá lokální akce. Má své publikum. Je performer. Ondra naopak melancholicky utíká do vzpomínek na ženy a minulost. Je až přecitlivělý. Forma filmu se tak na jednu stranu přibližuje performanci, na druhou citlivosti.

A kráva-vypravěč mluvící hlasem Jiřího Lábuse?

Potřebovali jsme jednoduše do filmu dostat kauzalitu, důležité informace, aby se člověk neztratil v příběhu. Takže jsme vymysleli takovou srandu. Nic jiného v tom není třeba hledat. Beru ten film jako temnou pohádku o lásce, která hledá svoji podstatu. Ptá se, co je láska, a jestli je to něco, co vás může i zničit.

Ve filmu je plno formálních nápadů, byly vaše, nebo jejich?

Všechno jsou oni. Přinesl jsem jedině kulaté zrcadlo jako nějakého faráře.

Oni přitom nesnášejí katolickou církev.

S tímhle neměli problém. Nic dalšího jsem vymýšlet nemusel. Jen pozoruji a vybírám si klíčové věci, scénu, situaci, které pak třeba za rok, za dva vrátím do hry. Oni na to musí být naladění, musí mít čas. Ne všechno šlo otevírat na začátku vztahu. Kamarádství jsme budovali.

Jste pořád kamarádi?

Jednoznačně. Neumím si představit, že bych s někým točil a nekamarádil se. Skamarádím se i s čertem.

Takže kupujete chalupu vedle?

To bych jim neudělal.

Podstatné jsou jejich vypjaté rozhovory u kuchyňského stolu. Jak vznikaly? Témata jste nahazoval?

Některá témata jsem nahodil, ale většinou jsme se dohodli, že dnes budeme točit v kuchyni, strávili tam třeba tři hodiny a z té sekvence jsem vybral jeden klíčový motiv. Oni se často během těch let vraceli ke stejným tématům. Když se dotkli něčeho, co mě zajímalo, doptal jsem se, ale není tam nic smyšleného.

Co pro vás bylo klíčové?

Přišlo mi, že Aleš Palán ve své knize Šumavu romantizuje. Jeho knihu jsem zhltnul a hned mi z toho vystoupil scénář pro dokumentární pozorování. Byl to super základ. Čím víc jsem ale na Šumavě s bratry trávil, zjistil jsem, že ten romantický obraz se mi uvnitř hroutí. Takže odromantizovat samotářství pro mě bylo téma a největší zlom.

Z čeho vlastně žijí?

Jeden má invalidní důchod, pak z jejich statku, a taky jsou skvělí zedníci, patinéři. Dokážou udělat omítku na Chrámu svatého Víta, že vypadá, jako by byla ze 14. století. Chodí na různé brigády. Peněz ale nemají nazbyt.

Ovlivnilo vás nějak, jak žijí a myslí?

Byl jsem vždy spíš na rozpacích, jestli má právě takhle vypadat svobodný prostor. Takhle jsem si ho nepředstavoval a žít bych takhle nedokázal.

V dokumentu se zmíní jen jako kontext, že byli vůdčími osobnostmi převratu v roce 1989 na Šumavě. Bavili jste se o tom víc a o změnách, které převrat přinesl, nebo nepřinesl?

Pro ně je to zásadní životní etapa. V roce 1989 byli klíčovými osobnostmi Občanského fóra ve Volarech. Nejsou úplní nýmandi, kteří nevědí, o co jde. Naopak, sledují, co se děje, společnost jim není ukradená – ani v Česku, ani ve světě. Jsou rozčarovaní z toho, jak to celé dopadlo. Že se ta radikální změna neudála. Že se nedýchá svobodně. Žijí hodně z nostalgie. Jsou hodně smutní z toho, že jejich generace něco začala, nakopla, ale nakonec změnu nedotáhla. Kolem teď vidí jen hrozby a války. A jsou nešťastní. Jen blázen taky může být šťastný z toho, co se dnes ve světě děje.

Někteří šťastní, zdá se, jsou.

Ani polovina populace. To je ta moderní divočina.