Exšéfredaktorka Le Monde Kauffmann: Macron dostal od Trumpa druhou šanci a Le Pen možná polibek smrti

Francouzský prezident Emmanuel Macron má od loňského roku tak trochu jestřábí image. Začal být velmi hlasitým podporovatelem Ukrajiny a kritikem Ruska – a teď je jedním z vůdců koalice ochotných, sdružující země, jež chtějí pomáhat Kyjevu. V Elysejském paláci se neustále scházejí vrcholní představitelé evropských států, Macron září i za hranicemi. Ale promítá se tohle všechno do nálady Francouzů?  

Myslím, že ano – a je to o to zajímavější, že po loňském rozhodnutí rozpustit Národní shromáždění byl úplně zdiskreditovaný. Udělal to nečekaně po prohraných volbách do Evropského parlamentu a prakticky tím Francii uvrhl do politického chaosu. Trvalo mu to nějakou dobu, ale nakonec tuhle chybu uznal. Na nějakou dobu se pak skoro stáhl z politické scény, protože si uvědomoval, jak je nepopulární, a bylo lepší přenechat prostor premiérovi, což je v našem systému neobvyklé. Pak ale mezinárodní krize nabrala na vážnosti a s volbou Donalda Trumpa, která přinesla viditelný posun USA směrem k Rusku, dostal Macron v jistém smyslu druhou šanci.  

Teď je tedy opět ve středu dění… 

Ano, soustředí se hlavně na zahraniční politiku a domácí politiku stále nechává premiérovi. Je mnohem aktivnější a viditelnější, znovu převzal roli lídra, což mu vyhovuje a baví ho to. A díky tomu je také populárnější, protože lidé vidí, jakou odezvu mají jeho zahraničněpolitické postoje. Navíc se tím v jistém smyslu cítí být potvrzen: už od roku 2017, kdy byl poprvé zvolen, prosazoval myšlenku „strategické autonomie“ Evropy. Ve Francii tenhle pohled chápali, ale mezi evropskými partnery byl často odmítán nebo brán na lehkou váhu. 

A teď se to tedy mění s novou americkou reprezentací.

 Přesně tak. Myslím, že Macron si teď užívá určité uznání za svou evropskou i globální vizi. V tuto chvíli skutečně spoluvytváří „koalici ochotných“ společně s Keirem Starmerem, což je ve Francii vnímáno jako pozitivní vývoj – coby jakási Srdečná dohoda z roku 1904. A v květnu Německo dostane vládu, takže věci se začnou dál hýbat. K Macronovi a Starmerovi se přidá Friedrich Merz, čeká nás i prezidentská volba v Polsku. Pokud vyhraje Rafał Trzaskowski, posílí to pozici premiéra Donalda Tuska. Takže místo pas de deux budeme mít kvarteto – což by mohlo Evropu ještě výrazněji posílit. Macron nicméně musí najít způsob, jak s novými aktéry spolupracovat. 

Jak se s příchodem Friedricha Merze promění vztahy Německa a Francie?  

To je důležitá otázka. Francouzsko-německé vztahy byly za Olafa Scholze velmi chladné. Francie se během minulého roku v podstatě vzdala snahy je zlepšovat. S Merzem se ale pojí naděje na obnovení těsnější spolupráce. Už navštívil Paříž, měl s Macronem tříhodinovou večeři a podle všeho to proběhlo velmi dobře. Oba budou chtít znovu vybudovat silné francouzsko-německé pouto, ale roli tu bude hrát i zmíněné Polsko. Merz dal jasně najevo, že kromě Francie chce mít blízký vztah i s Varšavou, která se stává klíčovým hráčem. Znovu by mohl ožít formát tzv. výmarského trojúhelníku, což by bylo pozitivní.  

A jakým partnerem bude merzovské Německo?  

I když teď prochází ekonomickými potížemi, do kterých se propisuje recese a konec nákupu ruského plynu, neměli bychom jej podceňovat. Jejich plán masivních investic do obrany by mohl stimulovat ekonomiku. Německo má velmi silnou průmyslovou tradici a obranný sektor. V tomto ohledu je dnes slabším článkem spíše Francie, protože nemá dostatek veřejných zakázek na podporu svých zbrojovek. Takže Německo bych rozhodně neviděla jako slabého partnera.