Ranní postřeh Šárky Homfray: Dinosauři ve vedení

Nyní již bývalý dlouholetý ředitel pražské zoologické zahrady Miroslav Bobek skončil ve své funkci v důsledku stížnosti zaměstnanců a zaměstnankyň na šikanu, ponižující a hrubé zacházení a porušování pracovněprávních předpisů. Tato stížnost a následný vývoj znovu otevírají téma, o kterém se v českém pracovním prostředí mluví jen nerado. Totiž že je rozdíl mezi náročným vedením a nepřípustnou šikanou, a že zaměstnanci si rozhodně nemusejí nechat všechno líbit.

Bobek byl dlouho oprávněně považován za úspěšného ředitele a výsledky a rozvoj zoo mu rozhodně nikdo neupírá, bez ohledu na to, že jeho první reakcí na stížnost bylo její označení za kampaň. Ani největší profesní úspěchy už dnes nemusejí zachránit kariéru někoho, kdo za sebou nechává vyhořelé, zdeptané a znechucené zaměstnance a zaměstnankyně. A je rozhodně dobře, že se lidé nebojí ozvat a že média o těchto situacích píšou. Stejně tak je zásadní, že veřejnost už tyto příběhy nebere jako nezbytnou daň za úspěch a silné vedení. Změna kultury práce je pomalá, ale nezvratná. Respekt a bezpečné pracovní prostředí nejsou luxus, ale podmínka, bez níž se nedá dělat dobrá práce. Kdo nedokáže vést lidi s respektem k nim, ve finále nakonec neudrží ani ty nejlepší výsledky.

Podle zaměstnanců mělo vedení zoo dlouhodobě vytvářet atmosféru strachu, ponižování a osobních útoků. Obrana proti takovému zacházení je přitom mimořádně obtížná – zvlášť pokud se šikana odehrává shora, od nejvyššího šéfa dané organizace, který má v rukou kariéry všech. Proto je zásadní, že lidé z pražské zoo se ozvali společně. Kolektivní obrana je často jediný způsob, jak čelit jednání, které jinak nezná brzdy.

Je skutečně důležité rozlišovat mezi přísným, náročným vedením a mezi systematickým ponižováním. Odpovědnost a vysoké standardy neznamenají křik, urážky a dehonestaci před ostatními. Ať už má manažer jakékoli výsledky, schopnost řídit lidi se dnes měří i podle toho, jak důstojně s nimi zachází. Éra „tvrdé ruky“, kdy se považovalo za normální mít z šéfa strach, je pryč. Vedení lidí není drezura, ale partnerský vztah, který stojí na komunikaci, důvěře a empatii. Ten, kdo vede jen bičem a zastrašováním, je dinosaurus, který už do dnešního světa práce nepatří. Problémem opravdu nejsou údajně zhýčkaní zaměstnanci ani mladé „sněhové vločky“, které zkrátka na hrubé zacházení nejsou zvědavé. Důstojné zacházení s lidmi není benefit. Je to základní standard práce ve 21. století – a každý, kdo to nechápe, by měl z vedení odejít dřív, než zničí další tým i sám sebe.