USA jsou na nejlepší cestě k tomu prohrát válku s Čínou

V projevu před generály a admirály na konci září americký ministr obrany Pete Hegseth živě popsal svou vizi toho, jak se vyhrávají války. Vojáci a námořníci jsou připraveni vyplout „uprostřed noci, za dobrého i špatného počasí, aby se vydali na nebezpečná místa, kde najdou ty, kteří by mohli ublížit naší zemi, a v případě nutnosti v blízkém a brutálním boji vykonali spravedlnost jménem amerického lidu“, řekl. „V této profesi,“ pokračoval, „se cítíte dobře uprostřed násilí, aby naši občané mohli žít v míru. Smrtící síla je naší vizitkou a vítězství je jediným přijatelným konečným výsledkem.“

Tento důraz na statečnost a smrtící sílu v boji muže proti muži připomněl spartské a římské válečníky, kteří svým nepřátelům čelili tváří v tvář a zabíjeli je kopími či meči. Americká armáda však ve své příští válce nebude stát proti Athéňanům nebo Kartagincům a výsledek této války nebude záviset na statečnosti jednotlivců. Pokud Spojené státy vstoupí do války s Čínou, svým nejbližším konkurentem a největším geopolitickým soupeřem, bude statečnost vojáků na obou stranách v podstatě irelevantní. Od počátku 20. století se války průmyslového rozsahu vyhrávají díky převaze v produkční kapacitě, logistice a technologické vyspělosti.

Pokud si Hegseth a další američtí vojenští stratégové myslí, že porazí Čínu pomocí brutality v boji zblízka, klamou sami sebe. Průběh ruské války proti Ukrajině, která se stále více podobá prototypu válek blízké budoucnosti, není určován statečností nebo smrtící silou průměrného pěšáka, ale schopností Ukrajiny a jejích spojenců způsobit bolest ruské ekonomice a vyčerpat ruské zdroje na bojišti i na domácí frontě výrobou milionů dronů, dělostřeleckých granátů a systémů zbraní dlouhého doletu. Takové vybavení se nyní používá k útokům na ropné rafinerie, elektrárny a další cíle ležící stovky nebo tisíce kilometrů za frontovou linií.

Jak tvrdím ve své nové knize War and Power: Who Wins Wars – And Why (Válka a moc: Kdo vyhrává války – a proč), generace vojenských vůdců v mocných zemích už dlouho dělá zásadní chyby v uvažování o tom, jak se má stát připravit na vítězství ve válce. Mnohé z těchto chyb odrážejí to, co bychom mohli nazvat „bitvocentrickým“ chápáním konfliktu – tedy předpoklad, že o výsledku rozhoduje to, co se stane, když se vojáci utkají na bojišti. Podle tohoto způsobu uvažování může válku rozhodnout rozhodující bitva, často v rané fázi války, ve které jedna strana náhle dostane druhou stranu do neudržitelné pozice.