Ján Markoš: Jak být dobrým občanem? Poradna s tatíčkem Masarykem

„Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení; jejich děti si chtěly se mnou hrát, protože jsem trochu uměl německy, ale já ne. Teprve později jsem se se Židy jaktak smířil; to bylo na reálce v Hustopeči. Jednou jsme měli školní výlet do Pálavských kopců. Když jsme po obědě v hospodě skotačili a dělali hlouposti, ztratil se nám spolužák Žid na dvůr. Já ze zvědavosti za ním, on se postavil za rozevřené křídlo vrat a tam se tváří ke zdi ukláněl a modlil. Tu jsem se nějak zastyděl, že se Žid modlí, zatímco my si hrajem. To mi tak nešlo do hlavy, že se modlí stejně vroucně jako my a že nezapomíná na modlitbu ani za hry...“

„A vidíte, po celý život jsem se snažil dávat pozor, abych nebyl k Židům nespravedlivý; proto se říkalo, že s nimi držím. Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“ *

Když už náš slovenský stát vznik Československa nijak zvlášť neslaví, oslavme 107. výročí alespoň na stránkách Denníku N. Například čtením Masaryka.

Pasáž z Masarykova rozhovoru s Karlem Čapkem, ocitovaná výše, není ani významnou státnickou řečí, ani hlubokým filozofickým textem. Je ale pozoruhodná svojí upřímností a také praktickým návodem, jak překonávat vlastní, pod kůží zažrané předsudky.