Kateřina Mahdalová

Je mi asi tak osm, ženu se ze stráně v houfu kluků a holek, v ruce svírám půlmetrový kus dřeva. Samopal. Jsem Němec, což je špatný, protože brzo padnu. Kamarádka Janička je Rusák, taky padne, ale až po mně. O Amíka se pravidelně všichni rveme jak koně, ten totiž nepadne nikdy. „Padni, nebo nehraju,“ řve na běžící Janičku Dan, který ji právě zastřelil. Zbytek kluků se rozchechtá a my holky s nimi. Víme, že kluci mají pindíka a že si nemusí sedat na bobek, když se chtějí vyčůrat. Je s nimi sranda, máme je moc rády. Až po letech se dozvídáme, s jakými zvláštními tvory jsme si to hrávaly.

Pokud chcete čestný doktorát na Karlově univerzitě, neměli byste moc přemýšlet o světě kolem. A když už to děláte, tak jen v soukromí, aby se o tom nikdo nedozvěděl.

Žen, které nikdy neodcházejí z domova bez kabelky, je mnoho. Bývalá zdravotní sestra Jana Dočekalová k tomu má ale opravdu speciální důvod.

Co si budeme namlouvat. Utápět se mezi šedivými vysokými domy, koukat do kuchyní sousedů a každé ráno se hnát rozbahněnou zkratkou na autobus není žádné terno.

„Pražská k...o!“ počastoval mě asi stodecibelovým výkřikem (na otázku „dovolíte?“) fotbalový fanoušek (klub jsem nestihla identifikovat), když jsem se kolem něj a jeho kumpánů pokoušela protlačit na eskalátoru a chytit metro.

Ze státem povoleného experimentu známého jako domácí škola se po devíti letech stala jedna z metod, jak se vypořádat s neúspěchem při hledání přijatelné základní školy. Rozhodnout se učit doma není snadné. Stovky rodičů, kteří v Česku volí domácí školu, tvrdí, že se to vyplatí.

Zpráva o hrozící občanské válce v Guineji nevypadá zrovna na mediální trhák. Jenže ouha, hned dva tisíce Čechů se kvůli výbuchu násilí v té neznámé, vzdálené zemi náhle ocitly v pasti.

Výprava za ukrytými nadšenci z ilegálních rádií.

České školy dostaly velký domácí úkol. Z „nalejváren“ se mají stát místa, v nichž se žáci budou cítit dobře, získají přehled o moderním světě a nebudou cítit staletími utvrzovanou převahu kamenné instituce.

České školy dostaly velký domácí úkol. Z „nalejváren“ se mají stát místa, v nichž se žáci budou cítit dobře, získají přehled o moderním světě a kde nebudou cítit staletími utvrzovanou převahu kamenné instituce.
Staré školní osnovy diktované z centra mají být nahrazeny programy, které si má každá škola sestavit sama.
Navzdory tomu, že školy na svých programech pracují, je to s reformou, zdá se, nahnuté.

Kolem Prahy kvete řepka olejka. Krávy se pasou, tráva zelená, na stromech vyrašily pupeny, v Třebíči rozkvetla višeň.

Za vstřícností, která v českém porodnictví nebyla dosud k vidění, dojížděly těhotné ženy z celé republiky. Vyplatilo se to. Řeč je o Česko-německé horské nemocnici Krkonoše ve Vrchlabí.

Dostal čtyřiadvacet let za vraždu. Odsoudili ho v nepřítomnosti a bez důkazů, na základě anonymního udání. Žádali cizí státy o jeho vydání, ale Německo i Rakousko vzkázalo: Ne, proces s tím mužem nebyl spravedlivý. Teď se údajný vrah vrátil dobrovolně do vlasti a skončil ve vazbě.

Na počátku bylo slovo a to slovo bylo tvrdé: populární magazín otiskl svědectví mladého muže, který onemocněl rakovinou a odešel se léčit do známé pražské nemocnice Motol. Chovali se tam tak příšerně, napsal pacient, že jsem to nevydržel a musel odejít. Vypravili jsme se do Motola zjistit, co na tohle vysvědčení své práce od člověka stojícího v osmadvaceti letech nečekaně tváří v tvář smrti říkají tamní sestřičky a lékaři.

Nehoda šestnácti Severokorejek znovu probudila zájem médií o osudy lidí ze země s nejhorším režimem na světě.

Podle Reportérů bez hranic má Česko pátý nejsvobodnější tisk na světě. To zahřeje u srdce a potěší všechny milovníky žebříčků. Ale jak takové měření svobody vlastně vypadá?

Strom porazit, oloupat nebo namořit, prostě zabránit kůrovci vyletět a napadnout stromy v okolí. To byl ještě nedávno hlavní plán správců šumavského národního parku.

Po dvacetikoruně nahradily mince i papírovou „padesátku“. A tuzemským drobným podnikatelům naskočila další vráska. Zdejší banky si totiž za vklad mincí účtují poplatky, zatímco za vklad papírových peněz nikoli.

Hlavní město stojí na prahu velké změny, osmileté spojení ODS a ČSSD na magistrátu se zřejmě chýlí ke konci.

Jihočeští nemocniční doktoři, ředitelé a jejich náměstci se vzbouřili. Vadí jim zveřejnění kvality práce jednotlivých nemocnic.
Povstalci si nepřáli „pustit ven“ výsledky své práce. A nechtěli zveřejnit ani samotný fakt, že si to nepřejí. Zákonitě se nabízí otázka – jak ze zveřejněných údajů těží pacienti.

Loni v červenci byl v Boleticích u Děčína otevřen kriminál pro mladistvé vrahy a extrémní násilníky.

Jak vypadá v praxi projekt Koordinátor, který pomáhá uvést do praxe tzv. rámcové vzdělávací programy, páteř zdejší školské reformy?

Protesty proti zamýšlené americké základně na českém území sílí. Hlas odpůrců už je nepochybně slyšet silněji než mínění stoupenců.

Jednostrannou černobílou kopií tisícikorunové bankovky zaplatil v hospodě. Když si číšnice promnula oči, zavolala policii, a ta si pro něj přijela.

Čeští lékaři se svými pacienty nemluví. A nejde přitom o žádnou legraci: tahle tichá domácnost teď našemu zdravotnictví vynesla titul čtvrtého nejhoršího systému v Evropě.

Stačilo dvanáct minut s rukama v klíně, aby se z Františky Ch. stal zločinec. Během té doby totiž vypadl z vlaku její pětiletý syn a policie obvinila matku, že svou nedbalostí zavinila jeho smrt. Tragický případ a úřední reakce vzbudily otázku, kde tady vlastně začíná a končí trestní odpovědnost rodičů vůči rizikům, která jejich potomkům staví do cesty život – nebo stát.

Představa, že se ženě znásilnění vlastně líbí, případně si za něj přinejmenším může tak trochu sama, u nás neexistuje jen ve vtipech. Vyznávají ji, alespoň v Brně určitě, i žalobci a soudci.