2007-388-mobr-04A.gif
2007–388-mobr-04A.gif • Autor: Respekt

2007-388-vobr-04A.jpg
Fotografie: Pětatřicetiletá Pavlína učí své děti doma. Nenašla školu, která by byla vstřícná k jejich potřebám. • Autor: Respekt

Byl to šok. Hlas ředitele jedné z hořických základek chvílemi přeskakoval do nepříjemné fistule. Ještě horší ale bylo to, co říkal.

Pětatřicetiletá kamenice Pavlína si nejdřív vyslechla, že se svou dcerou Eliškou nesmí mluvit tak, jak byly obě doposud zvyklé. Je prý moc „měkká“ a dítě potřebuje pevnou ruku. Poté se matka dozvěděla, že Eliška se bude muset ve škole hodně přizpůsobit: kvůli plynulosti výuky nebude smět promluvit bez vyvolání a bude muset bezvýhradně respektovat téma a tempo výkladu.

Najít v osmnáctitisícovém městě na úpatí Krkonoš prostředí, kde jsou učitelé schopni vnímat rozdílné potřeby jednotlivých dětí, se Pavlíně nepovedlo: v jedenácti tamních školách ji vítala stejná úřednická odměřenost a tvrdá pravidla.

Po půlročním pátrání ji napadla spásná myšlenka. Eliška do školy nepůjde vůbec. Podobně jako ona se v Česku rozhoduje čím dál víc rodičů. Ze státem povoleného experimentu známého jako domácí škola se po devíti letech stala jedna z metod, jak se vypořádat s neúspěchem při hledání přijatelné základní školy. Rozhodnout se učit doma není snadné: znamená to na pár let přerušit kariéru, oželet jeden plat a vydržet podezřívavý pohled příbuzných, kamarádů i úřadů. Stovky rodičů, kteří v Česku volí domácí školu, tvrdí, že se to vyplatí. A doufají, že jejich děti tento názor za pár let s klidem podepíšou.

Zbytečné obavy

V České republice neexistuje žebříček kvality základních škol. Rodičům při hledání místa, které může v budoucnu zásadně ovlivnit život jejich dětí, nezbývá než spojit intuici se zkušenostmi kamarádů, jejichž děti už příslušnou školu „okusily“. Následuje nezbytná návštěva školy a zkoumání nejrůznějších detailů od modelů výuky, nálady učitelů, úspěšnosti při přijímacích zkouškách na střední školu přes nabídku školní kuchyně až třeba k výzdobě na chodbách.

Nesplňují-li dostupné školy očekávání, přichází těžká volba. Do jaké míry má smysl obětovat se vlastním dětem? Je možné převzít zodpovědnost za jejich vzdělání na sebe? Motivace ale bývá hodně silná. „Nechtěli jsme posílat děti někam, kde by je vzdělával někdo, koho pořádně neznáme a kdo nás přivítá tím, že před naším dítětem kritizuje způsob, jakým s ním mluvíme,“ vysvětluje své rozhodnutí Pavlína. „Manžel měl obavu, že domácí výuku nezvládneme, nejsme vystudovaní učitelé.“ Pavlína studovala kamenické práce, manžel je informační technik, oba mají maturitu, ale chybějící vysokoškolský diplom je od domácí výuky zpočátku odrazoval.

„Přišli jsme do lesa a viděli stromy, z nich jsem poznala buk, břízu, ty jsem si tady nakreslila…“ předčítá Eliška ze svého deníčku, který si píše různými barevnými tužkami. Jsme v základní škole v Kněžicích kousek od Městce Králové a Eliška přišla poprvé na přezkoušení. Místní škola je jedním ze zařízení, která oficiálně kontrolují kvalitu domácí výuky. V jedné ze tříd sedí Eliščini rodiče, její malý bratr Lukáš, ředitelka Věra Sirůčková a učitelka Hana Tůmová, která ve službách Asociace pro domácí vzdělávání koordinuje domácí výuku v Česku. Eliška nemusí psát písemnou práci, jako obraz dovedností předkládá svoje „portfolio“. Jsou v něm perníčky, které pekla s maminkou, ubrousek, který vyšila křížkovým stehem, vypsané ukázky z knížek, které přečetla, a tlustý herbář, který se na jaře chystá ještě více doplnit. „Jsi moc šikovná holka,“ chválí žačku ředitelka Věra i učitelka Hana.

Pyšní rodiče tady dnes nejsou sami. Do kněžické malotřídky si pro vysvědčení přijelo dalších dvacet párů, které učí své děti doma. Je to pestrá společnost. Architekt, bývalá učitelka, umělecký řezbář, výtvarnice, počítačový expert, matka čtyř dětí v domácnosti.

Pestré jsou i důvody, proč se pro domácí školu rozhodli. „Snažíme se jíst zdravě a nechtěli jsme ztrácet čas a energii vysvětlováním, že sladkosti ze školních automatů nejsou to pravé,“ vysvětluje svou úzkost z běžné školy Irena. „Měli jsme strach, že ostatní děti ty naše semelou.“ „V naší spádové škole se učí od osmi. To nám nevyhovuje,“ říká Pražák Luboš. „Ale hlavně – když jsme se přišli podívat mimo den otevřených dveří, viděli jsme, že učitelky na žáky křičí kvůli každé prkotině. Jim jsme našeho Jirku svěřit nechtěli.“ Rodině zbyly tři možnosti: najít lepší státní školu (to se jim podařilo v jiné čtvrti, ale neprošli sítem, protože neměli příslušné trvalé bydliště), zaplatit soukromou školu, která využívá prvky waldorfské pedagogiky jako jednoho z alternativních školních směrů (21 tisíc za školní rok se jim zdálo moc), nebo učit doma. Vyhrála domácí škola. „Známí i sousedé nás měli za blázny. Říkali, že to je nezodpovědnost, že své děti připravujeme o přirozené prostředí, které jim dá jedině kolektiv,“ vzpomíná Luboš. On ani další rodiče ale obavy okolí nesdílejí: „Děti chodí do kroužků, mají kamarády, s nimiž se navštěvují,“ říká Pavlína.

Přezkoušení v kněžické škole pokračuje. Po Elišce jde na řadu sedmiletá Vivian. Maminka hrdě sleduje, jak její dcerka předčítá ze svého ilustrovaného deníku. Tatínek mezitím vysvětluje: „My jsme měli se ženou o domácím vzdělávání jasno dávno předtím, než se narodila. Líbí se nám ta svoboda, když něco nejde hned, půjde to třeba zítra. Žádný stres.“ Oba rodiče poukazují na to, že vzdělávání doma je mnohem efektivnější a časově méně náročné. Totéž říká i psycholog Václav Mertin. „Část dětí běžně nedává pozor, když má jistotu, že učitel zkouší jiného žáka a jim nehrozí nebezpečí. Učitel občas vykládá látku tak, že některé děti nechápou, o čem je řeč, zatímco jiné se nudí, protože jsou mnohem dál. Jestliže rodič učí jedno dítě, tyto situace prakticky nemohou nastat.“ Vivian ale navzdory úspěchům od nového pololetí nastupuje do klasické školy. „Byla se podívat ve škole a mezi dětmi se jí natolik zalíbilo, že jí to nedokážeme odepřít. Snažíme se to brát rozumně, Vivian se ohromně těší,“ říká otec.

Jedna z mnoha možností

V roce 1998 se v celé České republice učilo na prvním stupni škol doma asi 60 dětí. Předloni už jich bylo 300, letos se počet vyšplhal na 500. „Do rodičovského věku dorostla generace, která prožila polovinu života ve svobodné společnosti. Tito lidé si chtějí vybírat a možnosti volby jsou schopni hodně obětovat,“ říká kněžická ředitelka Věra Sirůčková.

Zastánci učení doma se dnes chlubí tím, že nadpoloviční většina dosavadních absolventů domácí školy se uchytila na gymnáziích. Čísla není možné přeceňovat, ale fanoušci alternativy připomínají, že z běžné populace končí na gymnáziích zhruba pětina dětí.

Pedagogové je navíc ujišťují, že domácí škola v českých podmínkách prakticky nemůže selhat. „Každého půl roku se musí děti přezkoušet, ale většinou se chodí do školy podívat častěji. Kdyby se ukázalo, že jsou zanedbané, nebo kdyby se rodiče vůbec nedostavili, nastupuje sociálka, a z té má každý respekt,“ vysvětluje situaci za „kontrolory“ Hana Tůmová, která doma učila všechny tři své dcery. Propagátor domácích škol, poslanec ODS Walter Bartoš, přidává předpoklad, že rodiče, kteří učí doma, patří rozhodně k těm zodpovědnějším. „Je nutné respektovat to, že dosud opravdu jen těžko hledají alternativu. Základních škol, které by byly tak či onak vstřícné, kde by se nezvonilo, vyučovalo od devíti hodin a neznámkovalo, je jen malinký zlomek,“ říká poslanec. V paletě zhruba 4000 základních škol v zemi to odhaduje „tak na jedno procento“.

„Jasně, máme mnohem méně peněz. O moc jsme ale nepřišli, zrušili jsme vlastně jen každoroční dovolenou u moře,“ popisuje Pavlína, co musela obětovat. „Jenže ten kontakt s dětmi nic nenahradí. Prošli jsme si obdobím, kdy se Elišce do něčeho nechtělo, a já kvůli tomu byla vzteklá. Občas se cítím hodně unavená. Ale našly jsme si k sobě cestu a já bych za nic neměnila.“ Umrtvující únavu pocítila i šestatřicetiletá Petra, matka šesti dětí. „Říkám upřímně, že bych svoje děti s chutí poslala do školy. Po osmi letech učení, zvlášť když nejstarší syn dozrál do puberty, to začalo být hodně náročné,“ říká Petra. K tomu se přidalo i vyčerpání z toho, jak je stále pracné najít přijatelnou alternativu k domácí škole. „Byla bych ráda, kdyby se konečně stala jen jednou z mnoha možností,“ přeje si Petra.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte