Kateřina Mahdalová

Je mi asi tak osm, ženu se ze stráně v houfu kluků a holek, v ruce svírám půlmetrový kus dřeva. Samopal. Jsem Němec, což je špatný, protože brzo padnu. Kamarádka Janička je Rusák, taky padne, ale až po mně. O Amíka se pravidelně všichni rveme jak koně, ten totiž nepadne nikdy. „Padni, nebo nehraju,“ řve na běžící Janičku Dan, který ji právě zastřelil. Zbytek kluků se rozchechtá a my holky s nimi. Víme, že kluci mají pindíka a že si nemusí sedat na bobek, když se chtějí vyčůrat. Je s nimi sranda, máme je moc rády. Až po letech se dozvídáme, s jakými zvláštními tvory jsme si to hrávaly.

Pokud chcete čestný doktorát na Karlově univerzitě, neměli byste moc přemýšlet o světě kolem. A když už to děláte, tak jen v soukromí, aby se o tom nikdo nedozvěděl.

Žen, které nikdy neodcházejí z domova bez kabelky, je mnoho. Bývalá zdravotní sestra Jana Dočekalová k tomu má ale opravdu speciální důvod.

Co si budeme namlouvat. Utápět se mezi šedivými vysokými domy, koukat do kuchyní sousedů a každé ráno se hnát rozbahněnou zkratkou na autobus není žádné terno.

„Pražská k...o!“ počastoval mě asi stodecibelovým výkřikem (na otázku „dovolíte?“) fotbalový fanoušek (klub jsem nestihla identifikovat), když jsem se kolem něj a jeho kumpánů pokoušela protlačit na eskalátoru a chytit metro.

Ze státem povoleného experimentu známého jako domácí škola se po devíti letech stala jedna z metod, jak se vypořádat s neúspěchem při hledání přijatelné základní školy. Rozhodnout se učit doma není snadné. Stovky rodičů, kteří v Česku volí domácí školu, tvrdí, že se to vyplatí.

Zpráva o hrozící občanské válce v Guineji nevypadá zrovna na mediální trhák. Jenže ouha, hned dva tisíce Čechů se kvůli výbuchu násilí v té neznámé, vzdálené zemi náhle ocitly v pasti.

Výprava za ukrytými nadšenci z ilegálních rádií.

České školy dostaly velký domácí úkol. Z „nalejváren“ se mají stát místa, v nichž se žáci budou cítit dobře, získají přehled o moderním světě a nebudou cítit staletími utvrzovanou převahu kamenné instituce.

České školy dostaly velký domácí úkol. Z „nalejváren“ se mají stát místa, v nichž se žáci budou cítit dobře, získají přehled o moderním světě a kde nebudou cítit staletími utvrzovanou převahu kamenné instituce.
Staré školní osnovy diktované z centra mají být nahrazeny programy, které si má každá škola sestavit sama.
Navzdory tomu, že školy na svých programech pracují, je to s reformou, zdá se, nahnuté.

Kolem Prahy kvete řepka olejka. Krávy se pasou, tráva zelená, na stromech vyrašily pupeny, v Třebíči rozkvetla višeň.

Za vstřícností, která v českém porodnictví nebyla dosud k vidění, dojížděly těhotné ženy z celé republiky. Vyplatilo se to. Řeč je o Česko-německé horské nemocnici Krkonoše ve Vrchlabí.

Dostal čtyřiadvacet let za vraždu. Odsoudili ho v nepřítomnosti a bez důkazů, na základě anonymního udání. Žádali cizí státy o jeho vydání, ale Německo i Rakousko vzkázalo: Ne, proces s tím mužem nebyl spravedlivý. Teď se údajný vrah vrátil dobrovolně do vlasti a skončil ve vazbě.