Petra Hůlová: Marně vyhlížím svého populistu

Hodně se hovoří o rozpočtu na rok 2027 a jeho rekordním schodku. Vláda deklaruje, že jen lepí díry rozpočtu té minulé. Jiné vysvětlení ani nejde čekat, stejně jako nelze čekat nic než nevoli opozice. Příjmová část, o níž se zdaleka tolik nemluví jako o výdajích, má spočívat v osekání dávek nezaměstnaným a Ukrajincům, těm, kteří mají už tak málo a málo moci se ozvat. Osekáváme dávky a nadprůměrně daníme zaměstnaneckou práci, zatímco téměř nedaníme nemovitosti, majetek a kapitál. Je to nemorální. Vyšší danění kapitálu, nemovitostí a majetku by přitom rozpočtově řešilo v podstatě vše. 

To, co se historicky u nás mění s vládou, je jako obvykle jen rétorika. Chybí topolánskovská mantra, že si žijeme nad poměry, typická pro sociální škrty té jeho vlády, i kalouskovské „netrestejme úspěšné (to jest bohaté) za jejich úspěch.“ Z čehož mimo jiné plyne, že daně jsou jakýmsi nezaslouženým trestem, a tedy je v podstatě legitimní se jim vyhnout pokud možno zcela, což se reálně děje právě v případě zmiňovaného majetku, kapitálu a nemovitostí. Ne, nedaňme střední třídě domy, jejich často jediné majetky a zároveň domovy, daňme ony druhé, třetí, stodvacáté byty a domy, které svým majitelům bezpracně sypou: kapitál, který má „vydělávat za nás.“ Místo toho těžce daníme zaměstnance, kteří vydělávají „na nás“ či na penze našich rodičů. Je to neetické.

Rozpočtové úspory v ČR vždy historicky bolely jen střední třídu a nemajetné. Nejde jen o morálku. Nikdy jsme jako společnost nepocítili jejich reálný přínos. Logicky. Ekonomiku, alespoň tu spotřebitelskou, lze těžko nakopnout, pokud si lidé nemohou dovolit koupit nic nad rámec základu. A že je devadesátková hláška, že bohatství bohatých, tedy nízké danění jejich majetku, kapitálu a nemovitostí, prokape k chudým, lež, se ví už dávno. Sociální nůžky se rozevírají a sociální smír křehne a nahrává populistům, kteří místo toho, jak by se od populistů dalo čekat, poukazovali na ony nemovité majetky s kapitálem (tenhle populismus by byl fakt fajn a stále ho s nadějí vyhlížím), tak hnusně cílí na slabé.

Bije to do očí jako parodie na skromnost, kterou bychom si jako společnost zasloužili. Jsou věci, které stojí i za cenu hospodářských ztrát. Budoucnost třeba. Proti výši schodku našeho rozpočtu vlastně nic nemám, respektive není to ono zásadní. Pokud by byl schodek investicí do budoucna a byl způsoben dejme tomu tím, že se tu výhledově nechceme usmažit. Místo toho tu budeme mít dálnice za další stovku miliard a selektivní nucenou skromnost jako blbý danajský dar pro chudé a střední, kterých je z nás většina, zatímco nemovitosti, kapitál a majetky stále marně vyhlíží svého populistu.