Marek Torčík: Jaké formy odporu ještě fungují

V březnu roku 1811 se v britském hrabství Nottinghamshire shromáždily stovky textilních dělníků. Protestovali proti nízkým mzdám, nesnesitelným pracovním podmínkám. Proti novým strojům, které jim braly obživu a plodily výrobky ohrožující svou podprůměrnou kvalitou jejich řemeslo. Toho večera část protestujících ve městě Arnold vtrhla do továrny a několik pletacích strojů rozbila.

V následujících měsících se podobné akce rozšířily do dalších částí Anglie. Dělníci si začali říkat luddité, podle legendárního dělníka Neda Ludda. Ten kdysi v záchvatu vzteku rozbil dva pletací rámy.

Dnes slovo luddita používáme jako označení pro člověka vystrašeného novými technologiemi. Luddita nerozumí pokroku. Jenže původní konflikt byl mnohem složitější. Luddité nebyli pouhými odpůrci strojů, pokoušeli se vyjednávat, smlouvat o ochraně pracovních podmínek, kritizovali dětskou práci i výsledné nekvalitní výrobky. Když jejich požadavky narazily na nezájem mocných, přešli k přímé akci. Britský stát ale spolu s majiteli továren odpověděl silou. V roce 1812 zavedl zákon, který ničení strojů trestal smrtí a v lednu následujícího roku nechal veřejně popravit sedmnáct mužů. Majetek továrníků tak stát bránil o celé desítky let dříve, než vznikly zákony na ochranu pracujících, zakazující dětskou práci nebo otroctví. Vždycky pro ně znamenal víc než lidské životy.

Pokrok je zvláštní věc. Pokud už jednou žijeme ve změněném světě, výsledek snahy velké spousty lidí nám přijde samozřejmý. Jako by šlo o něco nevyhnutelného. Jen zřídkakdy ale přichází z pouhé výměny názorů, slušně vyřčeného nesouhlasu. Přestali jsme chápat, že násilí je často jen vyhřezlá frustrace a bezmoc. Napsat, že dějiny připomínají boj, je sice trochu klišé, ale pořád je to pravda. Ti u moci se totiž nikdy jednoduše nevzdají výsad jen proto, že jim někdo vysvětlí, proč jsou nespravedlivé.