Daniel Hůle: Ať umírají teorie, ne lidé

Karl Popper napsal v roce 1945 poznámku, kterou dnes citují mnozí, kdo chtějí někoho umlčet. Paradox tolerance: neomezená tolerance vede k jejímu zániku, a proto nemusíme tolerovat netolerantní. Méně se cituje, co Popper dodává hned vzápětí. Potlačovat netolerantní názory by podle něj bylo nemoudré, dokud je dokážeme porážet argumenty. Hranice leží až tam, kde druhá strana diskusi odmítne a sáhne k pěstem. Popperova poznámka tedy nebyla povolením umlčovat. Byla výzvou argumentovat.

Nenávist na sítích jsme si zvykli připisovat hlavně proruské dezinformační scéně. Často oprávněně, stačí otevřít komentáře pod články o Ukrajině. Jenže stejné útoky přicházejí i z míst, odkud bychom je nečekali: od lidí, kteří ostatní ze šíření nenávisti obviňují nejhlasitěji. Kdo má konzervativnější představu o rodině nebo jinak vidí válku v Gaze, často nedostane protiargument, ale nálepku: popírač lidských práv, šiřitel dehumanizace, užitečný idiot. Útok míří na člověka, ne na jeho tvrzení. A nezřídka se opírá o polopravdy. Boj proti dezinformacím, který sám sahá k dezinformacím, ztrácí smysl.

Proč to u sebe nevidíme? Protože jsme si jistí, že stojíme na správné straně. A kdo si je jistý, přestává se učit. Popper v knize Život je řešení problémů popisuje poznání jako sled pokusů a omylů. Lidé mají jednu velkou výhodu: když se mýlí, nemusí kvůli tomu padnout oni sami, stačí opustit chybnou myšlenku. Kritika má proto mířit na myšlenky, ne na lidi. Kdo místo argumentu útočí na osobu, nikoho nepřesvědčí a sám se nic nenaučí.

Účet za to platíme všichni. Když veřejně pranýřujeme člověka, který řekl něco nepohodlného, ale nikomu neublížil, vzkazujeme lidem ze středu: tady pro vás není místo. Ti pak odcházejí k těm, kteří jim slibují, že je nikdo nebude poučovat. Radikalismus jedné strany je nejlepším náborářem té druhé.