O všechno v rodině se starám já, manžel je jako třetí dítě

S manželem máme dvě děti – starší má čtyři roky, mladší jeden rok. Až po narození druhého dítěte jsem si naplno uvědomila něco, co jsem předtím buď neviděla, nebo jsem tomu nepřikládala význam. Mám totiž pocit, že doma vychovávám ne dvě děti, ale tři. Tím třetím dítětem je můj manžel.

Čím jsem více vytížena péčí o naše děti, tím více mi vadí, jak moc je manžel na mě závislý. Čeká, že budu organizovat chod domácnosti, připomínat mu povinnosti, řešit jeho problémy, myslet za něj a starat se o jeho pohodlí. Jako by ve mně neviděl partnerku, ale spíš mámu, která se o všechno postará. Kdysi jsem to dělala automaticky, dnes už na to nemám energii ani chuť.

Přiznávám, že mě začíná vysloveně iritovat. Někdy mi překáží už jen jeho přítomnost a často si říkám, že kdybych se starala jen o děti, měla bych paradoxně méně práce a méně psychického vypětí. Zároveň si uvědomuji, že jsem po dvou porodech unavená a možná stále hrají roli i hormony. Neumím proto odhadnout, nakolik jsou mé pocity důsledkem vyčerpání a nakolik jde o střízlivé procitnutí do reality našeho vztahu.

Nevím, jestli mám ještě počkat a dát tomu čas, nebo si přiznat, že takový vztah nechci. Kvůli dětem bych ráda zachovala rodinu, ale zároveň se bojím, že pokud budu dlouhodobě žít v nespokojenosti a podrážděnosti, pocítí to i ony. Nechci, aby vyrůstaly v domácnosti, kde je mezi rodiči napětí a nevyslovená frustrace.