Je mi 45 let a občas mám pocit, že mi ujel vlak

Je mi 45 let a občas mám pocit, že mi ujel vlak. Když se podívám kolem sebe, mám dojem, že možnosti potkat někoho, kdo by mě opravdu oslovil, jsou velmi omezené. Většina lidí je ve vztazích, emocionálně uzavřená nebo žije ve zcela jiném světě – a já se v tom často cítím jako někdo, kdo stojí stranou, hledá jiný rytmus a jiný druh spojení. 

Není to tak, že bych se cítila osaměle nebo že bych něco „musela řešit“. Mám svůj život, své tempo, své zkušenosti. Ale občas se objeví touha potkat někoho, s kým by bylo přirozené jen tak být, smát se, mlčet a přitom cítit, že si rozumíme i beze slov. Někoho, kdo by chápal, že život není jen o praktických věcech, ale o jemných momentech porozumění, o společném směřování, i když se svět kolem mění a takové možnosti se zdají vzácné.

Cítím, že tento pocit „omezených možností“ není jen o vnějším světě, ale i o mém vnímání sebe a životních hodnot. Chtěla bych zjistit, jestli je ještě možné potkat někoho, kdo by se hodil k mému uvažování, kdo by dokázal vnímat hloubku a upřímnost a zároveň se uměl povznést nad běžné problémy jako já. Zajímá mě, jak zůstat klidná bez pocitu nouze či zoufalství s vědomím, že i v tomto věku může přijít ještě něco, co stojí za to. 

Nika, 45 let