Babička celé dny dědu komanduje a osočuje ho, že je neschopný

Naší babičce je osmdesát let, dědeček je o tři roky mladší. Z našeho pohledu byl vždy vzorným manželem a tím nejlepším dědečkem na světě – takovým, kterého si zaslouží každé dítě. Babičku si vzal jako vdovu a o mou mámu, dceru z jejího prvního manželství, se staral jako o vlastní. Dědeček navíc vždy vydělával dostatek peněz (byl lékařem) a živil celou naši rodinu.

Co si pamatuji, babička na něj byla zlá. Šlo spíše o takové drobné nespravedlivosti typu, že mohl za všechno v domácnosti. I když ona rozsypala rýži, byla to vždy nějakým způsobem „jeho vina“. Vždy se to ale pohybovalo v rozumných mezích manželských hádek. Od té doby, co jsou společně v důchodu, se ale situace zhoršuje.

Babka nikam nechodí, jen jednou týdně do obchodu, a to jen proto, že musí. Už léta je třeba ji prosit, aby dorazila na rodinné oslavy. S dědečkem mají chalupu, na kterou ona chce jezdit stále méně. Celé dny sedí v křesle před televizí a dědečka „komanduje“. Vypráví, jak celý den vaří, ale ve skutečnosti práci jen manažuje. Říká, co je třeba udělat, a dědeček zastává veškerou fyzickou práci. Stejné je to i s úklidem. Potom mu ale nadává, jak všechno musí dělat jen ona sama a on nedělá nic.

Moje máma si vzpomíná, že když byla dítě, často celé hodiny věnovala úklidu bytu a když přišla babička domů, vynadala jí, že nic neudělala. Já takovou zkušenost nemám, ale pamatuji si, že jako dítě jsem byla často rozčílená, když mě babička zavolala z jiné místnosti jen proto, abych jí podala brýle, které byly na opačném konci stolu.