Vary 9: Účtování s Rumunskem, snový výlet do dějin kinematografie, kafkovský pohled do ruské duše. Výběr nejlepších filmů

Pět kritiků a kritiček nabízí v tradiční anketě Respektu svůj výběr ze zhruba dvou stovek snímků promítnutých na právě skončených Varech. Některé ze zmíněných titulů směřují i do české distribuce:

Jaromír Blažejovský, kritik a učitel (Masarykova univerzita, Brno):

Anatomie koní (režie Daniel Vidal Toche, Peru, Španělsko, Kolumbie, Francie 2025) Divoký magický realismus mluvený kečuánsky, který jsem zhlédl dvakrát, a pořád mi to nestačí. S poraženým vzbouřencem Ángelem přetančíme z 18. století do současnosti, spatříme meteor, pocítíme smutek z věčného útlaku a svezeme se lokomotivou revoluce.

Drobná nehoda (režie Džafar Panahí, Írán, Francie, Lucembursko 2025) Co se stane, až to praskne? Nejsme jako oni? Komedie, která už teď, za dohořívání represivního režimu, nastoluje s humorem, hněvem, hrůzou a rizikem otázku, jak má být zúčtováno s mučiteli.  

Až se z řeky stane moře (režie Pere Vilà Barceló, Španělsko 2025). Jakkoli bylo tříhodinové drama s dlouhými trýznivými sekvencemi prezentováno jednoznačně, vyznívá dvojznačně. Studentce Gaie se něco stalo. Inkriminovaný incident nespatříme. Ač Gaia za dohledu svého otce najde cestu, jak se s traumatem vyrovnat, happy endem se to nazvat nedá.  

Jindřiška Bláhová, Respekt:

Dva prokurátoři (režie Sergej Loznica, Francie, Německo, Nizozemsko, Rumunsko, Litva, Lotyšsko, Ukrajina 2025) Jen málokdo umí reflektovat sovětské (totalitní) dějiny i na ně navazující ruskou současnost jako Sergej Loznica, v Sovětském svazu narozený matematik, který se „přeučil“ na dokumentaristu a léta žije v Německu. Jeho rané observační dokumenty jsou vrstevnaté, formálně zdánlivě jednoduché, ale myšlenkově komplexní. Zachycují často úzký časový úsek nebo jasně vymezený prostor: jeden den v provozu továrny, pohled do jedné čekárny, na jednu vesnici nebo válkou zkoušený Leningrad, a pracují s fenoménem paměti. Ta pak spolu s ohledáváním podstaty totality spojuje jeho pozdější filmy včetně těch hraných. Všechny se vyznačují formální precizností a platí to i pro jeho nejnovější a nejlepší hraný film Dva prokurátoři. Je zasazen do konce třicátých let do období vrcholícího teroru ve stalinském Rusku. K čerstvě jmenovanému prokurátorovi se dostane krví napsaný moták z vězení, kde se jinak všechny stížnosti Stalinovi od vězňů na brutalitu a nespravedlnost systematicky pálí. Mladý muž chce jednat spravedlivě a čestně. Vyzbrojen osobní integritou se vydá na marnou anabázi. Víme, že je marná, že jeho osud je zpečetěn, přesto se tomu intuitivně vzpíráme. Člověk proti systému, pravda proti právu, které existuje jen formálně. Film geometricky přesný, sevřený jako povídka, podle níž vznikl. Svírající, bolestně beznadějný, kafkovský pohled do „ruské duše“.

Drobná nehoda (režie Džafar Panahí, Írán, Francie, Lucembursko 2025) Režisérovo rozhněvaně-kontemplativní účtování s režimem, který ho věznil a perzekvoval. Osobní tragédie v několika variacích a scénářích spojených jedním sdíleným trýznitelem se tu schází s komedií. Jen v odlehčení se dá vyprávět o prožitých hrůzách a zároveň předjímat možnou budoucnost, kdy se role vymění a bude možné trestat ty, kdo se na nás provinili. Bude? A jak? Vykoupení i národní „hojení“ je v Panahího podání vratké a nejednoznačné.  

Kontinental '25 (režie Radu Jude, Rumunsko, Švýcarsko, Lucembursko, Brazílie, Velká Británie 2025) Judemu je jedno, co si o něm kdo bude myslet – včetně jeho spoluobčanů a politického vedení země. I v novém filmu pokračuje ve sledování současného neoliberálního Rumunska jako „Divokého východu“ – země, z níž se vytratila empatie a lidskost, ale přibylo zahraničních developerů, kteří staví luxusní butikové hotely, zatímco bezdomovci se věší na radiátorech. Hlavní postavu pocit podílu na téhle smrti uvrhne do existenciální krize, kdy si uvědomuje obludné rozměry systému, jehož je součástí. Snaha o utišení se tu ale nakonec zase mění spíš v marnou hru na morálku. Nekompromisní, sžíravé a černohumorné. Vynikající Eszter Tompa. Slovy slavné skladby od kapely Bee Gees, na jejíž rytmus mají záchranáři ideálně provádět masáž srdce těm nešťastníkům, kteří už pro sebe nevidí budoucnost: „Stayin' Alive“ není v Rumunsku pětatřicet let po revoluci pro slabé. Podobně kritické a absurditě nakloněné režisérské oko by potřebovala i česká kinematografie.

Kamil Fila, filmový publicista a podcaster (Hodný, zlý a kritický):

Vzkříšení (režie Kan Pi, Čína, Francie 2025) Klidně by se to mohlo jmenovat i Zjevení. 160minutový stylistický i narativní experiment je třetím filmem čínského režiséra a básníka, kterého se pro jeho mimoběžnost tamní režim ani nepokouší cenzurovat. Snový výlet do dějin kinematografie, kde se jedna figura reinkarnuje v různých časech do jiných postav a žije v jiných žánrech a světech, které jsou ale navzájem mysteriózně propojené. Film je jedním velkým únikem před realitou, ovšem ve zcela jiném duchu než hollywoodské snímky. Některé sekvence jsou tak pohlcující a oslnivé, že se ani nedají popsat.

Kontinental '25 (režie Radu Jude, Rumunsko, Švýcarsko, Lucembursko, Brazílie, Velká Británie 2025) Neuvěřitelně zlá, jízlivá a černá komedie o současném Rumunsku, z níž je v každém záběru zřejmé, jak strašně moc její autor Rumunsko nenávidí. Hlavní postava, jak je u autora zvykem, má bohužel dost inteligence, aby si uvědomovala naplno všechnu mizérii, jíž je obklopena a na níž se nedobrovolně podílí. Člověk by musel mít srdce z kamene, aby se vší té hrůze a absurditě nesmál. Přál bych si, aby takto aktuálně uměl točit někdo u nás.

Svatební hostina (režie Ang Lee, Tchaj-wan 1993) Zjevení z archivu, tchajwanská komedie, díky níž se autor dostal po nominaci na Oscara do Hollywoodu a později natočil třeba Zkrocenou horu nebo Tygra a draka. Jedná se o lehoučkou veselohru ze současnosti pojednávající o tchajwanských imigrantech v New Yorku. Hlavního hrdinu-gaye chce jeho rodina za každou cenu oženit, a tak se dotyčný rozhodne nafingovat svou svatbu. Má to trochu poetiku jako raný Formanův americký snímek Taking Off a svatební hostina nemá daleko k hasičskému bálu z Hoří, má panenko. Je to ultimátně devadesátkový film a své queer téma pojednává nenuceně a s pozitivním nadhledem. Opět – v Česku jsme na tohle nedosáhli za 35 let. 

Aleš Stuchlý, publicista (ČRo, Čelisti):

Vzkříšení (režie Kan Pi, Čína, Francie 2025) Mimořádně talentovaný čínský básník a filmař Kan Pi – který mě už před deseti lety ohromil svou naukou o snech, mesmerizujícím debutem Kaili Blues – natočil v pouhých šestatřiceti letech své opus magnum. Jeho film-monstrum s názvem Vzkříšení už není jen magickou meditací o prostoru a čase, ale spíš neskonale invenční (a fanaticky vypiplanou) procházkou dějinami kinematografie i poctou pěti základním lidským smyslům. Láska k filmu a mystickému zážitku z jeho sledování v temném kinosále, sochaná v šesti kapitolách různých stylů i žánrů, které přitom nikdy nepůsobí akademicky či pompézně. V průběhu takřka tříhodinové projekce se pozvolna přestáváte na věci dívat jako pasivní pozorovatel a stáváte se aktivním účastníkem jímavého i zábavného zázraku: podobně jako Duch hořkosti zrozený ze zubu a kamene. Důkazem toho je i režisérův trademark  ̶  komplikovaný, více než půlhodinový záběr bez střihu. Stěží uvěřitelná choreografie i výsledná emoce prozrazuje tvůrce, jehož záměrem není se předvádět, ale stále rozšiřovat možnosti své i kinematografie. Už jsem se za ta léta na Zemi něco nasnil, tak si to snad můžu dovolit říct nahlas: jeden z nejkrásnějších filmů všech dob.

Dva prokurátoři (režie Sergej Loznica, Francie, Německo, Nizozemsko, Rumunsko, Litva, Lotyšsko, Ukrajina 2025) Momentálně mě nenapadá žádný jiný filmař, který by zvládl natočit nenápadně strhující film, ve kterém poměrně přesně víme, co bude následovat, a přesto tomu vnitřně nevěříme a bytostně vzdorujeme; udržuje nás v takřka nesnesitelné tenzi, i když osudy postav, s nimiž cítíme, jsou dané. Hluboce znepokojivé drama ukrajinského režiséra Sergeje Loznici z doby vrcholícího stalinského teroru je autorovým dosud nejsilnějším hraným filmem a funguje bezchybně i jako metafora útlaku a ruské současnosti. V dokonale komponovaných statických rámech kameramana Olega Mutua, který precizně využívá tlumených barev i síly akademického ořezu, volně vane duch Franze Kafky. Ústřední kreace Alexandra Kuzněcova pro mě aspiruje na nejsilnější herecký výkon festivalu. Banalita zla a všednost tyranie snad nikdy nebyla takhle drtivá.

Sirāt (režie Oliver Laxe, Španělsko, Francie 2025) Nejfyzičtější projekce posledních let, která dala v plné démoničnosti vyniknout novému zvuku Velkého sálu Thermalu. Explozivní výprava do útrob lidské existence (slovní hříčka zamýšlená), horečnatá jízda pouštním očistcem nonšalantně popírající všechny tradiční zákony vyprávění i žánru. Divoká, nekompromisní novinka milovníka paradoxů a kontradikcí je filmem, který nebere zajatce, ale především na nás mluví úplně novým jazykem a skutečně riskuje. Dechberoucí režijní sebejistota (s kapkou reflektovaného sadismu), absolutní nepředvídatelnost a temně euforický pulz brutalistních, futuristických beatů od Kangding Ray = první skutečná raveová apokalypsa v dějinách filmu. Horečnatý svět, který unese mýtus i realitu, absurditu i vážnost, zemitost i transcendenci. Ukazuje se, že titulní most mezi nebem a peklem, tenčí než vlas a ostřejší než meč, lze přejít jen jako člověk, který už nemá co ztratit. Pouštní techno je všechno.

Ondřej Pavlík, pedagog a kritik (Cinepur):

Kdybych měla nohy, tak ti nakopu (režie Mary Bronstein, USA 2025) Virtuózní, autorkou zjevně odžité ztvárnění stresové hyperneurózy, v níž se permanentní sprint stává každodenním modem operandi. Zastavit se nejde, protože co kdyby pak všechno doopravdy vybuchlo – vždyť ještě potřebuji stihnout tohle a támhleto, nezvládám se o nic a o nikoho postarat, a já že si za to můžu, no, to snad nemyslíte vážně! Estetický ekvivalent chronicky zvýšeného kortizolu, obrazová a sonická trefa na komoru. Navíc skvělý, vtipný a hrozně potřebný výpad proti kultuře terapií, kterou dnes jinak mnohé festivalové filmy považují za automatickou odpověď na jakýkoli problém, za ultimátní řešení všeho.

Duben (režie Dea Kulumbegašvili, Gruzie, Itálie, Francie 2024) Zjevná blízkost s poetikou Carlose Reygadase nezastře, že gruzínská režisérka tento styl na pomezí pomalé a extrémní kinematografie ve svém druhém filmu posouvá dosud neviděným směrem. Fascinující je především využití hlediskových záběrů, které v sobě vždy mají tajemno a nejasnost (kdo se vlastně dívá?) – a právě tím dodávají další smyslově-intelektuální vrstvu už tak impozantním obrazům gruzínské krajiny. Dech jako barometr bytí, surreálný pytel na brambory jako zhmotnění všeho nepříjemného na ženské tělesnosti. Mysteriózní a mnohoznačné, přesto intuitivně srozumitelné.

Jimmy Jaguár (režie Benedek Fliegauf, Maďarsko 2025) Abych nevybíral jen z nesoutěžního programu, dovolím si lehce provokovat s většinově odmítnutou, ale mimořádně zajímavou novinkou Benedeka Fliegaufa o vytěsněných vírách v nadpřirozeno. Netradičně a nenapínavě zpracované paranormální náměty to vždy mají u publika těžké – z hlediska žánru hororu či true crime se zdá, jako by potenciál zůstal nenaplněn. Fliegauf šel ale jinou, podvratnější a intelektuálně více stimulující cestou. Okolo titulního démona a jeho posedlých následovníků vystavěl antropologický paradokument a k látce přistoupil s fascinovaným zaujetím výzkumníka exotických kmenů. Stínová bytost jako alternativa k nedůvěryhodným společenským elitám? Proč ne, takzvaně reálný svět dnes nedává o moc větší smysl.