0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura30. 6. 20167 minut

Saul Williams: Shakespeare je praotec rapu

Všestranný hudebník se na začátku července objeví na festivalu Rock for People v Hradci Králové

Karel Veselý

Jak popsat Saula Williamse jedním slovem? Rapper, básník, herec, spisovatel či aktivista se vymyká škatulkám zábavního průmyslu. On sám na začátku rozhovoru navrhuje univerzální termín „umělec“ a o chvíli později mluví o zodpovědnosti, kterou má umění vůči společnosti. Syn učitelky a kazatele se v polovině devadesátých let zjevil jako „open mike“ básník v newyorských kavárnách a v roce 1998 zazářil v hlavní roli snímku Slam. Ve stejné době startuje singlem Elohim (1972) i jeho hudební kariéra.

Dodnes natočil šest dlouhohrajících desek a spolpracoval třeba s Trentem Reznorem (Nine Inch Nails), Rickem Rubinem nebo Janelle Monáe. Vydal také čtyři sbírky poezie, hrál v americkém sci-fi filmu K-PAX nebo francouzsko-senegalském dramatu Today. Účinkoval ale také v broadwayském muzikálu Holler If Ya Hear Me o Tupacovi Shakurovi. Všestranný hudebník se na začátku července objeví na festivalu Rock for People v Hradci Králové.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Jméno Saul Williams lze spojit s řadou charakteristik. Váš domovský obor je nicméně herectví, které jste původně vystudoval. Jak jste se dostal k hraní?

Vždycky jsem miloval divadlo. Vystupování před lidmi, učení se textů. Pro mě bylo divadlo vždy jako dveře do jiného světa, který volal po prozkoumání. A platilo to, ať už jsem byl divák nebo herec.

Rap tedy u vás přišel až poté. Existuje spojení mezi herectvím a rapem?

K rapu odjakživa patří hraní postavy, předstírání. Raper málokdy vystupuje čistě sám za sebe, častější je, že přijme nějakou roli, která může vycházet z reality, ale je většinou přibarvená fikcí. A způsob, jak vytváří svoji postavu, je skoro výhradně vytvářen textovou složkou, což je hodně podobné divadlu. Já jsem navíc vždycky miloval Shakespearea a jeho angličtinu, která je velmi rytmická, střídá různé typy promluvy a vlastně se dá považovat za předchůdce rapu.

Možná, že rap a herectví se nejlépe potkávají v slam poetry, tedy disciplíně, kterou zpopularizoval film Slam – váš herecký a scénáristický debut oceněný v roce 1998 na festivalu Sundance. Hrajete tam mladíka, který si díky rapu zachrání kůži ve vězení. Musel jste někdy použít rap podobným způsobem?

Dá se říct, že rap mi zachránil celý život. (smích) Živím se psaním básní a vystupováním - a tím pádem mě poezie uchránila před tím, abych se musel živit nějak jinak. Nikdy jsem nebyl ve vězení jako postava ze Slam a snažím se vyhýbat konfliktům, ale v mládí mi rap hodně pomohl. Vyrůstal jsem v pěkně šílené části města, a to že jsem na střední rapoval, mi pomohlo najít přátele mezi lidmi, kteří by mi možná jinak spíš dělali problémy.

Vaše kariéra rozhodně nezapadá do standardů zábavního průmyslu. Stíháte psát knihy, hrajete ve filmech, vydáváte desky. Podle čeho si vybíráte projekty? Je to intuice?

Možná by se to tak dalo říct. Na prvním místě je přirozenost každého dalšího kroku, ale samozřejmě do toho vstupují i praktické ohledy. Ale intuice je dobré slovo. Jak člověk stárne, tak se s ní učí synchronizovat, naslouchat svému vnitřnímu hlasu, který mu říká, kterou cestou se vydat. Naučí se mu důvěřovat, a ne pochybovat. A taky rozlišovat, jestli k němu mluví intuice, nebo paranoia nebo strach. Často se stává, že lidé tyhle věci zaměňují.

V rozhovorech si občas stěžujete, že v Hollywoodu je pro afroamerické herce velmi obtížné se prosadit, protože studia je obvykle tlačí jen do rolí vycházejících z rasových stereotypů. Jaké je vaše herecká budoucnost? 

Poslední dobou si nemůžu stěžovat. Právě jsem dokončil jeden skvělý nezávislý film, v němž hraju muzikanta. V postprodukci je adaptace Shakespearova Snu noci svatojánské, kde hraji Oberona. To byla pro mě srdcová záležitost. Jestli jsem si v minulosti stěžoval, tak teď jsem zjistil, že místo stěžování a čekání na příležitost je vždycky lepší si vytvořit vlastní.

Vaše letošní album MartyLoserKing  vypráví příběh hackera z Burundi, který odstartuje globální revoluci. Předpokládám, že to nemá být jen rozverná sci-fi historka…

Je to trochu sociální drama a trochu science fiction, které prozkoumává možnosti, jimiž by se mohla vydat naše realita. V tom příběhu se ale samozřejmě odráží to, v čem dnes žijeme, a tím nemyslím jen politickou realitu. Velkou roli hrají i sociální média, která proměňují způsby naší socializace a posilují v nás schizofrenii mezi tím, kým opravdu jsme, a za koho se vydáváme na internetu. A také to, jak se digitální éra odráží v tématech genderu nebo etnicity.

Hrdinu desky popisujete jako „virtuálního Banskyho“ a digitální svět by podle vás mohl být ideálním polem pro vznik budoucích revolucí. Zároveň vyvstává otázka, jestli internet opravdu může být zdrojem subverzivity a nějakých změn. Nestalo se z něj jen další médium ovládané reklamou?

Prosadit změny nebylo nikdy jednoduché. Ale podle mě jsou nevyhnutelné. Nejsem si vlastně úplně jistý, jestli internet přináší v tomto ohledu něco radikálně nového.  Je to opravdu jen další médium, které musí čelit stejným problémům jako všechna předchozí - a to včetně komercionalizace a zaměření na konzumní společnost. Kdysi si lidé představovali, že bude možné šířit pozitivní myšlenky rádiem, pak televizí, teď je to internet. Věci se ale pomalu mění.

Příběh MartyrLoserKing se odehrává v africkém Burundi, tedy zemi, která spadá do množiny těch, které drtivá většina lidí na Západě ignoruje. Máte pocit, že nový impuls ke změně může přijít z míst jako je toto mnohem spíše než ze západu?

Podle mě je velmi pravděpodobné, že nové impulzy – ať už kulturní či politické - se zrodí právě v místech, které jsou přehlížené a podceňované. Afrika je osobité místo, kde se dějí úžasné věci, o nichž se na západě nikdo nedozví, ale to neznamená, že na nás nebudou mít v budoucnosti dopad. Spousta věcí, které se nějakým způsobem dotýkají vývoje západní civilizace, má kořeny v Africe, protože jsme na černém kontinentně životně závislí. Bylo to tak v minulosti a je to i dnes. Příkladem je třeba ruda coltran, kterou potřebujeme na výrobu kondenzátorů.

Deska je také inspirovaná hnutím Occupy nebo popraskem kolem whistle-blowerů. V určitém okamžiku se zdálo, že tyto kauzy výrazně promění společenský status-quo, ale už uplynulo hodně času a dnes vypadají mrtvé. Co to říká o dnešním světě?

Málokdy se stane, že nějaké hnutí změní věci okamžitě, mnohem pravděpodobnější je, že inspiruje další. Je to něco jako efekt motýlího křídla. A třeba kampaň Bernieho Sanderse lze považovat za určité pokračování hnutí Occupy. Hlasovaly pro něj miliony lidí, což je určitě mnohem víc než těch, kteří se účastnili akcí Occupy. Spousta z jeho voličů jsou mladí lidé, kteří zaručují kontinuitu. A i když Sanders nakonec nejspíš nebude kandidátem demokratů, odstartoval určitě něco důležitého.

Hiphopovou scénou poslední roky otřásá vlna angažovaného rapu spojená se jménem Kendrick Lamar. Co říká na vlnu rapového aktivismu někdo, kdo podobné věci dělal už na začátku tisíciletí?

Mě se moc nelíbí slovo aktivismus. Je to dobrá hudba, která dělá to, co by dobrá hudba dělat měla. Podněcovat k přemýšlení, zvyšovat citlivost k druhým lidem, být zodpovědná vůči společnosti. Populární hudbu poslední roky dusila klišé, průmyslová výroba hvězd, plytké hlouposti - ale když teď přišli muzikanti, kteří dělají dobrou hudbu odrážející dění kolem nich, není podle mě nutné mluvit hned o aktivismu. Ne každý muzikant musí být nutně Fela Kuti, ale zároveň není dobré hudbu přizpůsobovat nejnižšímu společnému jmenovateli. Hudba má být stejně progresivní jako společnost. Věci jako misogynie nebo homofobie jsou už společensky pasé, takže by totéž mělo platit v hudbě.

Takže žijeme v dobrých časech pro hudbu?

Určitě. Možná jsme zrovna na vrcholu nějakého cyklu, kdy vzniká hudba, jenž má blíže k dospělým než k třináctiletým dětem.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Pojďme si promluvit o mužích
Zobrazit články