Konec segregace: jak město Krnov řeší problém, s nímž si jinde nevědí rady

„Když jsem byl malý, říkali mi: Jestli budeš zlobit, půjdeš do Krnova,“ vzpomíná Jan Hicz, starosta ani ne třítisícového Moravského Berouna. Dnes je všechno jinak, Krnov je dáván ostatním obcím v regionu za vzor a berounský starosta se právě teď potkává s dalšími zástupci samospráv, škol nebo neziskových organizací na konferenci Platformy pro včasnou péči v krnovské Koncertní síni svatého Ducha. Přijeli sem za jediným účelem: nabrat inspiraci.  

Město Krnov s necelými 23 tisíci obyvatel ležící v Moravskoslezském kraji se ve srovnání s republikovým průměrem dlouhodobě potýká s vyšší mírou nezaměstnanosti, sociálního vyloučení a exekucí. Zároveň obecně vzato platí, že ztížené podmínky se citelně promítají do toho, jak se dětem daří ve škole. Chudoba prostě vzdělávání nepřeje. V roce 2022 však společnost PAQ Research vydala analýzu, v níž doložila, že v Krnově je „vzdělávací neúspěšnost výrazně nižší, než by odpovídalo sociální situaci“. A aktuální data trend potvrzují. 

Na Krnovsku v loňském školním roce základní školu nedokončilo 2,3 procenta dětí, konkrétně to bylo devět žáků. V oblastech, které jsou s Krnovem srovnatelné, je přitom takových žáků pět procent (celorepublikový průměr je 2,9 procenta). Rodičů v exekuci je přitom na Krnovsku 15 procent, přičemž průměr v Česku je necelých deset. Tři procenta lidí oproti celorepublikovému jednomu procentu na Krnovsku žijí v sociálně vyloučených lokalitách. 

Popsaný trend není otázkou posledních pár let. Vedení Krnova ho nastartovalo už v roce 2008, kdy zrušilo místní segregovanou základní školu a její romské žáky rovnoměrně rozmístilo do okolních škol. Následovala celá řada větších i menších opatření, která se nakonec zúročila v příznivých statistikách. „Desegregace tu dlouhé roky probíhala v tichosti, bez pozornosti republiky. Teď k nám jezdí se ptát, jak to děláme,“ krčí rameny starosta Tomáš Hradil (Krnovští patrioti).

Segregovaných škol, kde Romové tvoří víc než 30 procent žáků, je v Česku zhruba 130. Výzkumníci z PAQ Research zdůrazňují, že na cestě k jejich eliminaci je potřeba komplexní přístup. Výuka musí být kvalitnější a inkluzivnější ve všech školách, které obec zřizuje, a podporu musejí děti dostávat i mimo školu formou doučování a volnočasových aktivit. Učitelům musejí pomáhat sociální a speciální pedagogové, asistenti či psychologové. A obec musí propojit školy s dalšími sociálními službami. Jak to tedy vypadá ve městě, kde tato teoretická pravidla už před lety přijali a proměnili v realitu? 

Něco navíc

Krnovu se dříve přezdívalo slezský Manchester. Textilní tradici dodnes připomínají kdysi honosné, dnes notně omšelé vily továrníků a bývalé fabriky. Po převratu v roce 1989 podniky v nové realitě postupně krachovaly. V roce 1997 městu, které leží na soutoku dvou řek, zasadila ránu ničivá povodeň. Ubývali obyvatelé, hlavně mladí. Ještě před pár lety v Krnově nedaleko vlakového nádraží existovala vyloučená lokalita, kterou si město vyrobilo samo.

V osmdesátých letech tady opustili sedm bytových domů řečtí přistěhovalci, kteří kdysi do Československa prchli před občanskou válkou a po zklidnění situace se rozhodli vrátit do vlasti. Město do uvolněných budov nastěhovalo romské rodiny. Nejvíce tam najednou žilo až 500 lidí a mezi místními byla lokalita známá jako „krnovský Bronx“. Město se chátrající domy, v nichž bylo sociální zařízení společné pro celé patro, rozhodlo před rokem 2020 vystěhovat. Část obyvatel odešla do nedaleké Osoblahy, část našla bydlení v Krnově. Město loni domy za 14 milionů prodalo developerovi, který je plánuje zrekonstruovat a vybudovat v nich nájemní byty. 

Ještě na začátku tisíciletí bylo v lokalitě docela živo. Místní děti se zkoncentrovaly na Základní škole na náměstí Míru, která se tak stala školou „romskou“. Jak do škol v celém městě během nultých let nastupovaly slabé ročníky, městu přestávalo dávat smysl provozovat pět základek a v roce 2008 se rozhodlo jednu zrušit. Volba padla na segregovanou školu, která tehdy byla naplněná jen z jedné třetiny. Starostka Renata Ramazanová z ODS a místostarostka Alena Krušinová z ČSSD zrušení školy opřely nejen o ekonomické důvody. Krušinová tehdy prohlásila, že integrace romských dětí už od první třídy jim přinese šanci na vyšší vzdělání i na sžití se s ostatními dětmi.  

„A samozřejmě také naopak, děti majority budou už odmalička přicházet do styku s romskou menšinou a budou tak mít příležitost pochopit odlišnosti Romů, což by mělo vést k rovnoprávnému soužití romské menšiny s majoritou,“ dodala místostarostka. Zdůraznila ale podstatnou věc, na kterou se často zapomíná – že je potřeba učitele proškolit a dětem nabízet volnočasové aktivity.

Karel Handlíř, který v té době na jednu ze zbývajících škol nastoupil jako nový ředitel, považuje za zásadní, že se tehdejší starostka a místostarostka (obě pedagožky) rozhodly rozdělit romské děti rovnoměrně – tři až čtyři do každé třídy ve městě. Vyhnuly se tak obvyklému postupu z jiných měst, kdy se celé třídy zrušené školy připojují k jiné škole.

„Věděly, že by to pro tu školu byl polibek smrti. Vymyslely to tak, aby žádnou školu neznevýhodnily,“ popisuje Handlíř. Na všech krnovských základkách tím pádem panovaly stejné podmínky. Pokud by měl některý rodič z majority ze změn obavy a chtěl své dítě poslat do školy bez „nebezpečných“ romských dětí, v Krnově takovou jednoduše nenašel. „Všichni byli nuceni důvěřovat učitelům, že to zvládnou,“ vzpomíná Handlíř, který školu na Janáčkově náměstí vede dodnes.  

Když starosta Hradil uvažuje nad důvody, proč se tehdy přes nepopiratelné obavy proti změnám nevzbouřili ani romští, ani „bílí“ rodiče, zmiňuje mimo jiné i to, že proběhly v době, kdy sociální sítě teprve čekaly na svůj rozmach. „I bolestivá rozhodnutí se dala dělat bez masivních protestů,“ podotýká. 

Vyzdvihuje ale také „mimořádnou osobnost“ ředitele Handlíře, který vnímal obavy učitelů i romských rodičů. Před desegregací rodičům vyhovovalo, když jejich děti chodily pospolu do jedné školy, kde se cítily v bezpečí, protože vůči nim byla vstřícná. Nabízela přípravný ročník a zohledňovala romské tradice. Došlo mu, že pokud mají učitelé romské děti skutečně něco naučit a získat si důvěru rodičů, musí nejprve vyrazit za nimi. Když pak viděli, jak šestičlenná rodina žije v 1+1, kde není ani dětský pokoj, ani psací stůl, kde by si děti mohly dělat úkoly, a že rodiče, které bylo zvykem rovnou posílat do zvláštních škol, svým potomkům s učením nedovedou pomoct, pochopili, proč je potřeba k nim přistupovat trochu jinak – dávat jim splnitelné cíle a nabídnout doučování.  

Dobré klima

Přímo v jednom z prázdných bytů ve vyloučené lokalitě z evropských peněz vznikl doučovací klub, kam mohly děti po škole chodit. Do rodin pravidelně vyrážel terénní pracovník, který vysvětloval, proč je dobré děti do školy i do klubu posílat. Doučování v klubu pak fungovalo na zakázku – učitel pracovníkovi klubu sdělil, co dítě potřebuje dohnat, a ten s ním na tom zapracoval. Doučovací kluby na tomto principu fungují v Krnově dodnes. Ve spolupráci s městem a školami je provozují neziskové organizace, jako je Eurotopia, Slezská diakonie nebo Armáda spásy.  

Postupem času se dobré školní klima začalo propisovat do atmosféry v celém městě. Starosta Hradil se v Krnově narodil v roce 1979 a popisuje, že on sám ve škole žádné romské spolužáky neměl. Z dětství si pamatuje spíš obavy, které cítil, když se s Romy potkal na ulici. Jeho dceři dnes naopak přijde zcela normální, že má ve třídě romské, ale třeba i ukrajinské spolužáky. I když má soužití k idyle daleko, místní Romové se s majoritou běžně setkávají třeba na městských kulturních akcích na náměstí. „A nikdo už si ani neuvědomuje, že by to před dvaceti lety nebylo možné,“ podotýká starosta.

Posun vnímá i Jana Židová, která už patnáct let působí jako asistentka pedagoga ve škole na Janáčkově náměstí, kam chodí i její dvě děti. Popisuje, že doby, kdy místní svou nevraživost vyjadřovali tak, že si obuli kanady, oblékli bombery a vyrazili do ulic, už jsou naštěstí dávno pryč. S předsudky se ale setkává dodnes. „Některým lidem je jedno, že jsem vzdělaná a snažím se zapadnout. Prostě pro ně budu vždycky Romka,“ myslí si asistentka, která nyní dálkově studuje vysokou školu, aby se mohla stát učitelkou. 

Židová vzpomíná, že její maminka vždycky chtěla, aby měla aspoň střední školu. „Už na základní škole mě držela stranou různých partiček. Byla přísná,“ vypráví. V ostatních romských rodinách tehdy takový přístup nebyl běžný. Ale protože v Krnově děti vzdělávají společně už sedmnáct let, vyrostla tu generace romských rodičů, pro něž je vzdělání důležitou součástí života. „Vědí, že jen se základkou je to dnes těžké,“ říká Jana Židová s tím, že mnohem víc, než bývalo zvykem, posílají potomky na doučování a pravidelně komunikují s učiteli.

Rovnocenní partneři

Když má Jan Zeman z PAQ Research říct, čemu lze přičíst krnovský úspěch, na prvním místě zmiňuje aktivní politickou reprezentaci, která už v roce 2010 prosadila dokument na podporu inkluzivního vzdělávání, tedy v době, kdy ve školách ještě zdaleka nešlo o běžnou věc. Dokument počítal s tím, že znevýhodněné děti začínají včas navštěvovat školky nebo s tím, že když dítě nepřijde do školy, zjistí se proč a rodině se pomůže. „Dodnes jsou tyto plány aktuální a politici se soustředí, aby na tyto aktivity měli peníze i lidi,“ vysvětluje Zeman. Kontinuita zůstává zachovaná i přes to, že se od té doby politická reprezentace už několikrát vyměnila.  

Znalci situace dobře vědí, že včasný nástup do školky je důležitým dílkem do skládačky vzdělávacího úspěchu všech sociálně znevýhodněných dětí. České děti musejí povinně absolvovat poslední ročník školky, těsně než nastoupí do školy. Pro děti z málo podnětného prostředí je však pouhý rok málo. Důležitost včasné péče potvrzuje i Barbora Sofianidou, ředitelka krnovské Mateřské školy Sluníčko. „Když s děťátkem začnete pracovat příliš pozdě, už to nedožene,“ míní. 

V její školce, která se ještě vzpamatovává z loňských záplav, je jen jedna běžná třída, další čtyři jsou logopedické. Aby do nich děti mohly chodit, potřebují vyšetření ze speciálně pedagogického centra. Na otázku jednoho z účastníků konference, zda sociálně slabým rodičům nedělá problém zařídit si potvrzení v poradně, která sídlí v půl hodiny vzdáleném Bruntálu, ředitelka odpovídá: „Paní z centra jsou tak úžasné, že jezdí k nám.“ Z reakce tazatele, v níž se mísí údiv s pobavením, je evidentní, že i když to zní jednoduše, v jiných českých městech to zatím není běžné.  

Péče o nejmenší děti navíc v Krnově neleží jen na školkách. Fungují tu předškolní kluby, kde se děti po boku rodičů chystají na další vzdělávání. Do klubu neziskovky Eurotopia chodí s tříletou dcerou Eliškou také Veronika Ruská. „Tuhle třeba děti malovaly na kamínky. Nedávno jsme pekly beránka,“ vypráví trojnásobná matka, zatímco si vedle ní Eliška obkresluje fixou ruku na papír. Kromě toho paní Ruská spolupracuje také se Slezskou diakonií. Sociální pracovnice ji a děti doprovází třeba k lékaři. A teď matce pomáhá se zapsáním Elišky do školky: „Mně by třeba nenapadlo, že mám dceru zapsat elektronicky.“

V Krnově je už z dob po zrušení segregované základní školy zvykem, že spolu školy, neziskovky i město často a pravidelně komunikují. Školky (se souhlasem rodičů) předávají školám informace o tom, jak pracovat s budoucími prvňáčky, aby učitelé nemuseli začínat od nuly. „V minulosti jsme se setkávali s názory, že s neziskovkou nemá cenu se bavit. Tohle se změnilo a všichni aktéři jsou vnímaní jako rovnocenní partneři. Město si uvědomilo, že když se naše služby naučí využívat, nesmírně si usnadní práci,“ popisuje vývoj v Krnově odborná ředitelka Eurotopie Petra Večerková. 

Součet drobností

Spolupráce a pravidelná komunikace se může zdát jako samozřejmost, Jan Zeman ale potvrzuje, že není. Data o vzdělávacím neúspěchu jezdí prezentovat do různých českých měst. „Objel jsem zatím asi padesát míst. Často slyším, že spolu instituce nekomunikují,“ podotýká. V Krnově je komunikace naopak norma. Starosta Hradil popisuje, že dokud PAQ Research nevydal svou analýzu, místní ani nevěděli, že se jim něco zvláštního daří.

„Prostě jsme věřili, že to funguje, a data to potvrdila,“ říká. Jak to, že si sami nevšimli, jak velký kus cesty ušli? Když to má starosta vysvětlit, poukazuje na kouzlo žité každodennosti. Její součástí jsou mikroskopická zlepšení, jimž nikdo nevěnuje zvláštní pozornost. „Když se to pak ale poskládá, najednou je vidět obrovský progres,“ vysvětluje Hradil.  

Podobně to vidí i ředitel Handlíř. Sociálně znevýhodnění žáci stále až na výjimky nepatří v jeho škole k premiantům. „Stále potřebují hodně pomoci a podpory. Ale už jste zapomněli, že třeba před patnácti lety byla potřeba podpory ještě větší a výsledky byly horší než dnes,“ popisuje. 

Zeman považuje za „děsivé“, že příklad z Krnova nelze snadno přenést do jiných obcí, protože ne všude se najdou takoví tahouni jako tady. „V Krnově měli chuť a vůli to změnit. Ale dělat to nemuseli. A v jiných obcích to zatím nedělají,“ podotýká Zeman. Podle PAQ Research se situace nezlepší, pokud nebude naplněno pár základních předpokladů. Segregace by měla být zakázaná zákonem. Školy s větším počtem znevýhodněných dětí by měly dostávat více peněz na odborný personál. Samozřejmostí je včasný nástup dětí do kvalitních mateřských škol. A mezi doporučeními nechybí ani zásadní český evergreen: je nutné zlepšit bytovou politiku.