Když los rozhodne o tom, jestli vaše rodina vydrží pohromadě

Prvního září bude pondělí. Ten den Naďa Zámečníková někdy kolem půl sedmé ráno posadí svou sedmiletou dceru Sofii do auta, do sedačky na zadním sedadle, a vyrazí spolu na první cestu do školy. Pojedou z domovského Buštěhradu do Berouna. V ranní špičce bude cesta trvat hodinu. Sofie má středně těžké mentální postižení, autismus a je hyperaktivní. Nemluví, často křičí a nemá moc trpělivost. Jízdu autem nesnáší.

Takže po patnácti minutách, to ví Naďa Zámečníková s jistotou, začne křičet a pištět, a pak úplně ztratí nervy. Na matku řidičku nejspíš poletí obě boty a pak cokoli, co Sofie najde po ruce. „Není to pro ani jednu z nás příjemný ani bezpečný zážitek,“ říká Naďa Zámečníková. Přesto ho teď bude – a ráda – podstupovat s dcerou dvakrát denně.

Rozhodně to není jednoduchá denní pouť: ráno přes Beroun do práce v Dejvicích, odpoledne totéž v opačném směru. Přinejlepším tři hodiny v autě, větší část z toho s napjatými nervy. Přitom speciálních základek podobných té berounské, do které bude Sofie od září chodit, je kolem Buštěhradu několik – Kladno, Slaný, Unhošť nebo Dejvice – a všechny s trochou dopravního štěstí v patnáctiminutové, bezkřikové dojezdové vzdálenosti.

Ale míst je ve speciálních školách v Praze a jejím okolí málo, rodiče postižených dětí o ně losují a Naďa Zámečníková měla ve všech losech smůlu. Za místo v berounské škole, které se jí podařilo zajistit, je proto přes všechny cestovní obtíže a utrpení vděčná. Je to rozhodně lepší než druhá možnost, kterou měla: Sofii do školy neposílat, zůstat s ní doma, dát výpověď z práce, jako matka samoživitelka přijít o byt na hypotéku a pak asi s podpůrnými dávkami přežívat v městském sociálním bytě, pokud by ho dostala.

Třicet rodin se sedmi- nebo osmiletými caparty se středním nebo těžkým mentálním postižením v Praze a okolí v tuhle chvíli nemá v kapse ani onen vzdálený Beroun a zcela reálně před nimi vyvstává posledně zmíněná varianta: že jeden z rodičů zůstane s neumístěným dítětem doma. Speciální základky v hlavním městě a jeho blízkém okolí jsou už léta na hraně svých kapacit a zvykly si na to, že situaci se nakonec vždycky nějak podařilo vyřešit tak, aby nikdo nezůstal za zdí. Letos však kvůli nečekanému souběhu okolností najednou takříkajíc přetekly a výsledkem je, že ne všechny z těch třiceti rodin, které si teď zoufají, si nakonec v září vydechnou, jako tomu zatím vždycky bylo v minulosti.

Špatná zpráva je, že v příštích třech letech to bude jenom horší. Dobrá zní tak, že část rodičů se rozhodla nečekat na osud a začali bojovat.