Jak být rodiči, kterým se dítě svěří i s nejhorším? Nevíme, ale musíme to zkoušet

Jednou z nejnáročnějších věcí na rodičovství je žít s vědomím, že ať uděláme cokoli, nikdy své děti nedokážeme ochránit před všemi nástrahami světa. O něco splnitelnějším úkolem může být vybudovat si se svými potomky takový vztah, aby se nám nebáli včas svěřit, když už se něco zlého děje. Pořád však jde o velmi složitý úkol.

Ve skvělém novém filmu Sbormistr o sexuálním zneužívání v dívčím pěveckém sboru není rodičovská linka dominantní. Nevíme, jak se cítili rodiče hlavní postavy, když zjistili, že člověk, jemuž svěřili do péče obě své dcery, aby rozvíjel jejich talent, zradil jejich důvěru tím nejhorším možným způsobem. Já jsem se ale při sledování snímku neubránila právě nad tímhle aspektem uvažovat.

Je dobře, že film ani v nejmenším nenaznačuje, že by osud hlavní protagonistky byl jakkoli předznamenán nezájmem rodičů, nebo naopak tím, že by byli zaslepení přehnanými ambicemi. Matka i otec dospívajících zpěvaček jsou na jejich úspěchy pyšní, ale nezakládají na nich svou rodičovskou lásku. Do vnitřního fungování sboru nicméně nevidí a za větší hrozbu považují provizorní lesní přístřešek lidí bez domova, kolem nějž si dcery občas krátí cestu domů.

Právě proto, že své dcery tolik podporovali, představuji si, by v pomyslném pokračování filmu ve chvíli odhalení zneužívání cítili velkou bezmoc. Ptali by se sami sebe, co mohli udělat jinak, aby tomu zabránili. Aby se jim dcery včas svěřily, že něco není v pořádku.