Aleš Palán: Archa Františka Klišíka

Několik posledních let vytvářel doma na Šumavě František Klišík perpetuum mobile. Plátno, dřevo, hřebíky. Ruku k dílu přikládal, když se mu zrovna zachtělo, což nebylo moc často, takže perpetuum zůstalo nedokončené. Není to přitom jen výrobek, je to autoportrét nezkrotné duše směřující za všech okolností ke svobodě.

Smyslem zamýšleného objektu byl opravdu onen kýžený věčný pohyb, konkrétně let, později i plavba. Do pohybu ho měly uvést krávy, proto je František chtěl učit tahat – a pak už by to letělo samo.

Myslím, že si přál vytvořit jakousi osobní archu, která ho vezme pryč. Už když jsme před lety dělali knihu rozhovorů Raději zešílet v divočině, svěřoval se mi mimo záznam i v jeho rámci, jak rád by práskl do bot. Jel by třeba do Indie nebo jen tak rovnou někam za nosem, a nechal rodný dům a všechny starosti o zvířata kdesi za sebou. Chtěl letět a uletět. Chlap bez ruky o tom vytrvale snil, dokonce to i zkoušel. Padal, samozřejmě že padal, ale to nebylo podstatné. Zároveň věděl, že zmizet nemůže, hlavně kvůli Ondríkovi, přece v tom bráchu nenechá samotného.

Byť to říkal opakovaně, nemyslím, že by si opravdu přál zmizet. Odjet na několik dní, na týden, to bylo něco jiného, takto mizel často. Ucítil závan věčně nepokojného větru a bez váhání vyrazil. Za kamarády, na undergroundový koncert, do hospody, jen tak. Když jsem s ním den před jeho smrtí mluvil naposledy, říkal, že ještě pobude chvíli ve Varech a pak se vrátí domů za Ondrou. Že nakonec vyrazil úplně jinam, je v logice věci. Franta by nebyl Frantou, kdyby neposlechl každý svůj nápad.