Chtějí jim vzít střechu nad hlavou, oni se jí nehodlají vzdát. Naději jim dodal i prezident

Eva Lehotská je všechno jiné než nerozhodná žena. I ona se ale občas cítí nesvá. Naposledy se jí to stalo třetí červencovou středu na zámku v Lánech, když měla českému prezidentovi stručně vysvětlit, co přesně dělá a co ji případně trápí. „Měla jsem knedlík v krku. Za naši komunitu se peru přes dvacet let. Není to jen práce, je tam i hodně srdce,“ popisuje setkání s prezidentem ostravská aktivistka, která se do zámeckých zahrad dostala jako jedna ze sto padesáti občanů, jež sem Petr Pavel pozval, protože ve svých regionech přispívají ke zlepšení kvality života.

Lehotská je klíčovým hybatelem proměny jednoho z nejzanedbanějších ostravských míst s poetickým názvem Bedřiška. Před patnácti lety byla tato romská „kolonie“ beznadějnou lokalitou plnou nevraživosti, odpadků a sociálních i rasových problémů. Její mise ji přetvořila v místo, v níž žijí Romové i „bílá většina“ a předsudky vystřídala prozaická chuť ve zdejších dřevěných domcích a zeleni bydlet. Vše je ale velmi křehké. Vedení ostravské čtvrti Mariánské Hory už roky usiluje o vystěhování zdejších nájemníků – a právě na prahu letošního horkého léta zahájilo další, zatím nejdůraznější pokus. 

Tam, kde město vidí příležitost pro stavbu nových domů pro lukrativnější sousedy, vidí naopak Lehotská snahu zničit něco zcela unikátního: fungující pospolitost těch, kteří si ještě před časem nemohli přijít na jméno, topili se v problémech a byli zátěží pro ostatní. „Jenže tohle už dávno neplatí. A právě to jsem chtěla prezidentovi vylíčit a taky ho požádat, aby nám v pro nás nejtěžší chvíli pomohl,“ říká Lehotská. „Small talk“ s prezidentem přinesl příběhu Bedřišky potřebnou relevanci, ale karty jejího osudu jsou stále zcela otevřeny.

Staronová finta

Viditelné dojetí a nakonec i několik vět, které ze sebe Lehotská před prezidentem o Bedřišce dostala, zarezonovalo s plnou silou. O dva dny později během dlouho plánované návštěvy Ostravy poklepal na základní kámen budoucí nové filharmonie a mezi dalšími schůzkami zrušil svůj krátký volný program, a před polednem se k překvapení místních objevil na Bedřišce. Lehotská se o jeho přítomnosti dozvěděla hodinu a půl dopředu, když jí jeden ze sousedů zavolal, ať sem co nejdřív přijede, že ji shánějí policisté. 

„Byla jsem rozzlobená, že někdo z našich zase něco provedl, ale oni mě vyvedli z omylu. Prý že jsou z ochranky, že přijede prezident a že to tady chtějí jen zkontrolovat,“ říká Lehotská v místním komunitním centru, kde prezidenta přijala. Vedle ní tu bylo i třicet dalších občanů Bedřišky, kteří byli zrovna v polední pauze na oběd doma. Po většinu času mluvila Lehotská, která Pavlovi popisovala, kde přesně se ocitl, jakou proměnou místo prošlo a co je nyní v sázce.

„Nebylo to nijak formální. Kladl správné otázky a přišlo mi, že se o věc skutečně zajímá a že už o ní něco ví. Ptal se, odkud jsme začínali, ukazovali jsme mu fotky, jak příšerné to tu bylo. Když viděl ty různě polorozpadlé domy a měl možnost srovnat to s tím, co je současná realita, byl značně překvapen. Chvíli se i po Bedřišce prošel,“ říká Lehotská. „Než odjel, řekl, že mu to tu není lhostejné a že se na nás bude dál ptát.“

V krátkém mezičase mezi setkáním v Lánech a návštěvou Bedřišky si Pavel o lokalitě opatřil podrobnější informace. Věděl tedy, že vedení městské části ostravského obvodu Mariánské Hory a Hulváky nabídlo nájemníkům prodloužit nájemní smlouvy do roku 2025 a v některých případech do roku 2029 (musejí je vždy obnovovat každý rok), před podpisem je ale nutilo souhlasit s dodatkem, který radnici umožňuje ze dne na den je vystěhovat. 

A to v případě, kdy úředníci prohlásí jejich domy za neobyvatelné, což lze v gumové realitě současných stavebních předpisů v podstatě kdykoli. Vystěhování z Bedřišky je obohaceno staronovou fintou: radnice nabízí alternativní bydlení v obecních, často nekvalitních bytech, ale pokud se nájemníkům nabízený prostor nelíbí a oni ho odmítnou, mohou být vystěhováni bez náhrady. „Poctivě dřu, chovám se slušně, přišlo mi to hrozně nefér. Tak jsem řekl ne. Smlouva mi vypršela, žádnou novou zatím nemám, nájem samozřejmě platím dál,“ říká Josef Machan, který v Bedřišce žije se svojí rodinou od roku 2007. A podobně mluví i další. 

Jsme stejní jako vy

 „Chodíme do práce. Studujeme. Platíme nájmy. Jsme stejní jako vy!“ Transparent namalovaný barevně na dřevotřísku před komunitním centrem v Bedřišce přivítal nedávno prezidenta a visí tu dál. „Přemýšleli jsme, jak jednoduše říct, kdo jsme, a napadlo nás těchhle deset slov,“ říká k jeho vzniku Eva Lehotská. V současnosti, jak vypočítává, bydlí v kolonii o třech ulicích osmdesát dva lidí, z čehož je padesát dva Romů. „Jsme promíchaní, v tom je zdejší prostředí unikátní. Každý platí nájem, děti chodí do školy a ti, co měli exekuce, je splácejí,“ říká Lehotská.

Až na čtyři soukromé vlastníky jsou všichni v obecním nájmu, jedna rodina většinou obývá půlku domku, které tu byly postaveny v padesátých letech. Vznikly jako montované dřevostavby podle technologie dovezené z Finska, měly sloužit jako dočasné bydlení na čtyřicet let pro horníky, jsou tu ale dodnes. Horníci s útlumem dolů dávno zmizeli, k jejich přítomnosti odkazují už jen názvy dvou ulic pojmenované po obětech důlních katastrof.

Nejčastější zaměstnání dnešních obyvatel Bedřišky jsou dělnické práce, kuchařky, asistentky, další lidé jsou zaměstnaní v IT nebo podnikají. Ve svém volnu se střídají v uklízení téhle lokality, v roce 2020 pořídili nové veřejné koše a udržují domky, v nichž bydlí. Některé jsou nově natřené v původně historických šedých barvách, jsou k nerozeznání od mnoha podobných staveb na severu Evropy. Zahrady jsou plné stromů a květin, rodiny s dětmi na nich postavily bazénky a trampolíny.

Když se sem Eva Lehotská v roce 2002 přistěhovala, následoval by ji jen málokdo. Bývalá starostka Mariánských Hor Liana Janáčková totiž do Bedřišky na konci devadesátých let svozila nejchudší Romy z okolí s mnoha kriminálními delikty a násilnickou povahou, kteří tohle místo rozvrátili. Janáčková věděla, co dělá, a nebyla v tom sama: uprostřed haldy odpadků a rozvalin domů se v dobové atmosféře mohla nechat vyfotit a prohlásit, že tady to chce silnou ruku, že ona ji má a Ostravu „nepřizpůsobivých“ zbaví vystěhováním.

Nekompromisní rétorika ji opakovaně vynášela do čela radnice i do Senátu. „Mně se to tu přes všechnu tu hrůzu stejně líbilo. Nedaleko jsou rybníky, les, skvělé procházky. Taky jsem neměla tolik peněz a tady nájem tolik nestál. Dozvěděla jsem se, že je tu volný dům, starostka Janáčková mi nechtěla umožnit přestěhování, možná se bála, že jí naruším koncept, že nikdo normální by sem nikdy nešel. Až když jsem jí hrozila žalobou kvůli diskriminaci, ustoupila. A tak jsem tu začala žít,“ vzpomíná Lehotská.

 Tak jsem šlápla na plyn

Začátky prý byly mimořádně krušné. Místní po Lehotské házeli kamení, protože byla bílá a vnímali ji jako podezřelého vetřelce. „Byla tu jedna rodina, která rozebrala svůj dům, pak další a pak ještě třetí. Její děti na mě soustavně útočily, jejich mámě jsem musela říct, že jestli v tom budou pokračovat a já pojedu kolem autem, neudržím se a přidám plyn. Nešlo jim ustupovat,“ říká Lehotská.

A právě to udělala, když ji příště opět napadli. „Šlápla jsem na plyn, auto šíleně řvalo. Stála jsem na brzdě, ona vyletěla, co si to dovoluju. Chytly jsme se, říkala jsem jí, že si svoje děcka může vychovávat, jak chce, ale ne na můj úkor. Tvrdost zafungovala, příště mi už dali pokoj,“ říká Lehotská. Místní lidé většinou popisují, že Lehotská dokázala jít často až na dřeň, nikdy se ale nad ně nepovyšovala.

„Všichni jsme přece lidi, žádný rozdíl mezi námi není. Snažila jsem se s každým mluvit, a když bylo potřeba, tak i pomoct,“ říká Lehotská. Jednou z prvních, která to využila, byla žena, s níž měla nejtvrdší spor kvůli dětem. Když jí hrozilo, že jí jedno sebere sociálka, obrátila se na Lehotskou, původní profesí účetní, ta sepsala odvolání a uspěli. Dalším začala sestavovat splátkové kalendáře na exekuce, jezdila s lidmi na úřady nebo k lékaři.

„Vybudovat si důvěru trvalo několik let. Nikomu jsem nic nevnucovala, pomáhala jsem jen těm, kteří si o to řekli,“ říká Lehotská. „Pokud by cítili, že mám odstup, předsudek, podruhé by nepřišli. Brala jsem to tak, že jsou nastavení jinak než já, že třeba větší hlučnost patří k jejich mentalitě. Když to bylo moc, řekla jsem jim, že mě křičení už ruší, že jim nemůžu psát odvolání k úřadům, no a nějak nám to začalo fungovat.“

Přelomovou událostí pro život v Bedřišce byl žhářský útok z roku 2010, kdy jedna rodina kvůli sousedským sporům vhodila do domu zápalnou láhev. Oheň byl rychle uhašen a nikomu se nic nestalo. Místními ale incident otřásl: pochopili, že příště by se to mohlo stát jim a mohlo by to dopadnout tragicky – a že takhle nechtějí žít. Společně s aktivistou Kumarem Vishwanathanem, ostravským pedagogem a sociálním pracovníkem, proto začali hledat cestu, jak z úpadku Bedřišky ven.

Výsledkem byl desetibodový plán, který se všichni zavázali dodržovat, garantem se stala Lehotská. Jeho součástí byl vznik komunitního centra pro děti s řadou kroužků. Začalo se pravidelně chodit do školy, dospělí společně šest týdnů uklízeli Bedřišku a pomalu se pustili do opravy zchátralých městských domů. Lehotská, která se v pomoci našla, byla vždy po ruce, stále častěji se ale součástí její práce stalo odvracet to, že vzmáhající se komunita o tohle vše přijde. 

Sirky a hodiny

Dvakrát se pokusila vystěhovat Bedřišku bývalá starostka Janáčková, a částečně uspěla. Řada lidí dostala výpověď a musela odejít do zchátralých domů různě po městě. Devadesát procent z nich po ztrátě zázemí skončilo v exekucích, propadli se ještě do větších problémů, z nichž se dosud oni ani jejich děti nedostali. Radnice opuštěné domy neopravovala, nechala je většinou zbourat. Na mnoha místech Bedřišky jsou tak dnes prázdné, plevelem zarostlé plochy.

Janáčková měla dlouhodobě plán vystavět tu nové domy, místní spekulovali o prodeji pozemků developerům spřáteleným s radnicí. Likvidace Bedřišky se každopádně bývalé starostce nepodařila dotáhnout do konce, protože narážela na stále rostoucí odpor usedlíků. Ten zesílil, když vzala věci do ruky Lehotská a začala se odvolávat na zákony.

Problém vyloučených lokalit byl před mnoha lety v Česku hodně vidět. Zajímala se o něj média, řešili ho politici – a prožívala ho veřejnost. Postupně ho ale překryly jiné výzvy a z veřejné debaty zmizel, neznamená to však, že by přestal existovat (tím spíš, že mnoha radnicím, například v Mladé Boleslavi nebo v pražském Karlíně, se podařilo z lukrativních míst v centrech Romy vystěhovat – a tím je poslat na dno).

Současní politici, kteří přebrali vizi Janáčkové Bedřišku vystěhovat, nepoužívají její dobový jazyk, neříkají o sobě jako ona, že jsou „rasisté“, a voličům neposílají letáky se sloganem, že i „nadále budou říkat, co si myslí“, k nimž by jim jako bývalá starostka přibalili sirky, aby jimi mohli v problémových lokalitách škrtnout, jak si to někteří vykládali. Bývalý místostarosta Janáčkové a její nástupce Patrik Hujdus se ve své kanceláři vyzdobené sbírkou historických hodin vyjadřuje kultivovaně. Zmiňuje, že lidem na Bedřišce přispěli na otop. Sám sebe však charakterizuje především jako řádného hospodáře, dlouho mluví o tom, že se už nevyplatí do Bedřišky investovat.

„Bylo by efektivnější v té lokalitě vystavět nové bytové domky. Takové čtyřpatrové jednotky. Tak jak teď ty domky na Bedřišce jsou, nám přijde neekonomické pracovat na jejich záchraně,“ rýsuje své plány Hujdus s tím, že rekonstrukce jednoho finského domku by přišla minimálně na milion a půl, a to je prý moc.

Kolik by stálo postavení nových, starosta nedokáže říct, protože ještě nemá v ruce projekt. Lehotská si nechala udělat vlastní posudek na opravu domků, výsledkem byla násobně nižší suma, než se kterou pracuje město: řádově statisíce. Rozpory v číslech a vágnost argumentace radnice vede obyvatele Bedřišky k úvahám, že stejně jako za Janáčkové je konečným cílem Bedřišku prodat a že starosta zkouší, co mu projde, proto dal teď lidem podepisovat sporný dodatek k nájemním smlouvám.

„Nezastírám, že ten dodatek měl ne úplně přívětivou textaci,“ říká starosta. Trvá ale na tom, že mu jde hlavně o rozvoj a modernizaci území, žádný prodej. Ve smršti čísel se ztrácí rozměr komunity jako celku, toho, co vypíchl při své návštěvě prezident, když řekl, že „oceňuje atmosféru a komunitní práci, která je zde silně vidět“. Hujdus volí neutrální slova a odmítá řešit, že v modernějších domech by už nemohli bydlet ti, kteří místo pozvedli, protože by na to jednoduše neměli.  

Něco by se zlomilo

 Tento pohled ale v Ostravě nepředstavuje jediný směr uvažování. Minulé vedení Ostravy v čele s bývalým primátorem Tomášem Macurou a jeho náměstkyní Zuzanou Bajgarovou nechalo před časem zpracovat jiný projekt rozvoje Bedřišky. První fáze počítá s mohutnou investicí do inženýrských sítí, následně s výstavbou nové čtvrti, ovšem s tím, že by zde bylo zachováno bydlení pro současné obyvatele. Zespoda vyrostlá komunita by tak zůstala neroztržena. Jestli a v jaké podobě se bude projekt realizovat, není jasné, Macurovi nástupci o tom dosud nerozhodli.

Jedinou političkou v čele současné Ostravy, která Bedřišku nějak řeší, je náměstkyně primátora Andrea Hoffmanová. Jak říká Respektu, zprostředkovala již jednání s ministerstvem pro místní rozvoj, jestli by nebylo možné získat část peněz pro Bedřišku z vládních zdrojů. Nic není ale rozhodnuté. „Měli bychom usilovat o to, aby tu její obyvatelé zůstali,“ říká Hoffmanová.

Starosta Hujdus zřejmě pod tlakem prezidentské návštěvy z problematických dodatků k nájemním smlouvám vycouval, brzy prý, říká Respektu, připraví smlouvy nové. „Dokud neuvidíme, co v nich je, budeme maximálně ostražití,“ říká další z místních Simona Kotlárová, jejíž smlouva již vypršela, zatímco ona dál platí nájem. Znalci místního prostředí odhadují, že vedení Ostravy projekt svých předchůdců, který by znamenal příliv peněz na Bedřišku, tedy do městské části vedené starostou Hujdusem, spíše neschválí.

Může v tom být i kus osobní nevraživosti. V místních kuloárech se šušká o tom, že fakt, že se prezident na Bedřišce objevil s exprimátorem Macurou, a nepozval současné vedení, Macurovi nástupci těžce nesli. To prý zvyšuje jejich chuť pohřbít to, s čím Macura kdysi přišel. Platí ale také, že prezident strhnul k Bedřišce novou pozornost, starosta Hujdus by tak své plány nájemníky vystěhovat mohl dát na nějaký čas k ledu. „Pokud zametete s těmi, co něco dokázali, umějí se o sebe a svůj prostor postarat, něco se v nich zlomí. Nikdo nebude věřit tomu, že má smysl se o něco pokoušet, měnit, tím město skončí,“ popisuje, co je v sázce, Lehotská.

Je první srpnová středa večer, místní usedlíci Jiřina Štanglerová se svým manželem Petrem usedají do svého oblíbeného zahradního posezení k bábovce. Petr Štangler si zapaluje cigaretu a vypráví, jak kdysi žil o kus dál v domku se svojí matkou a jak se pak přestěhovali se ženou sem, do většího. Jednou, jak říká jeho žena, byli na týden u moře v Řecku, líčí zážitky, řeč se ale rychle stejně stáčí k místu, kde to mají nejradši – k Bedřišce.

V půl desáté večer se Jiřina Štanglerová omlouvá, že musí jít spát, ve tři čtvrtě na čtyři totiž vstává jako každý den do práce. Dostáváme k přespání jeden z pokojů jejich dcer, v noci je tu, jak manželé slibovali, naprostý klid, jen tu a tam se zvenčí ozývá vytí psů na měsíc. Když se v šest probouzíme, sedí Petr Štangler u kuchyňského stolu a pod nohami se mu protahuje kocour. „Tady jsme vychovali naše dvě děti, tady jsme doma,“ říká, zatímco slunce nasvěcuje kouř stoupající z jeho první ranní kávy. „Bedřiška je krásná, je to náš domov a za domov se bojuje. A my rozhodně bojovat budeme.“