Martin M. Šimečka: Ze starých deníků

„Nepopsatelná deprese, když každé ráno podpaluji v kamnech loňskými novinami a vždy na krátký okamžik zahlédnu, jak se nějaký optimistický titulek mění v dým,“ zapsal si do deníku George Orwell 19. října roku 1940.

Londýn tehdy zažíval nejtěžší bombardování německými letadly a ani premiér Winston Churchill si nebyl jistý, zda se Británie Hitlerovi ubrání.

Virginia Woolf si v roce 1933, když se Hitler dostal k moci, zapsala: „Pokouším se, jakkoli neefektivně, vyjádřit ten pocit, když tady (v Británii) sedím a čtu, jako kdybych četla divadelní hru, jak Hitler odletěl do Mnichova a zabil včera tu a tam nějakého muže či ženu… Mezitím tito brutální násilníci obcházejí kolem… jako malí kluci oblečení do dospělých šatů, účinkující v tomto idiotském, nesmyslném, brutálním, krvavém dějství.“

Vracím se ke knihám a deníkům spisovatelů z té doby a zjišťuji, že jejich věty vyjadřují zděšení z morálního kolapsu, jaké dnes prožívám i já. A ani oni tehdy, stejně jako dnes já, nedokázali najít výstižná slova, kterými by vyjádřili své zhrození.

V roce 1938 si Woolf zapsala: „Hitler má už milion mužů ve zbrani. (…) To bude nejen dokonalá zkáza civilizace v Evropě, ale taky náš konec.“ A sledujíc tu hrůzu rýsující se na obzoru, uvědomovala si svou bezmoc: „Člověk se snaží na to nemyslet – to je vše. Dál vede řeči o novém pokoji, novém křesle, nových knihách. Co zmůže takový komár na stéblu trávy?“

O měsíc později k ní přišel v třeskuté zimě na oběd básník T. S. Eliot, tvář měl jako „velkou žlutou masku z bronzu“ a řekl: „Barbaři postupně nechají kulturu zamrznout.“

Britští fašisté

Všechny citované věty odrážejí zhnusení a bezmoc, jaké každý citlivý člověk prožívá i dnes. Vláda vyhání kulturu do mrazu, slovenští fašisté předvádějí své nenávistné orgie na sociálních sítích a jejich pornografie zla vzrušuje davy.

V knize Churchill a Orwell. Zápas o svobodu porovnává Thomas E. Ricks myšlenkový vývoj těchto dvou velikánů a upoutalo mě, že oba se museli vyrovnávat s britskými fašisty a Hitlerovými sympatizanty. Churchill politicky, Orwell literárně.

Část britské aristokracie chtěla ještě i po bombardování Londýna s Hitlerem uzavřít potupný mír. Důvod? Měli strach ze ztráty svých privilegií, neboť věděli, že ve válce se hroutí staré pořádky (tak se i stalo a britská aristokracie o mnoho svých privilegií opravdu přišla).

Ze stejného důvodu jsou dnes Robert Fico a jeho oligarchové na straně Vladimira Putina. Jen jeho vítězství jim může pomoci zachovat si bohatství a privilegia. Totéž platí o feudálu Viktoru Orbánovi.

V dubnu roku 1940 Virginia Woolf s manželem Leonardem debatovali o tom, že pokud Hitler podnikne invazi do Británie, bude pro ně nejlepším řešením sebevražda. Uvažovali o oxidu uhelnatém z výfuku auta. „Zavřít dveře od garáže,“ zapsala si. A pak dodala: „Ale jaký má smysl čekat?“

Nevěděla o tom, ale Hitler měl vypracovanou takzvanou Černou knihu se seznamem 2820 Britů pro případ, že Němci vpadnou do Británie. Virginia byla na tomto seznamu (objevili ho až po válce).

Psala si deník až do 24. března roku 1941. Čtyři dny později si naplnila kapsy šatů kameny a vstoupila do řeky. Její tělo bylo nalezeno o tři týdny později.

Následovala tak německého filozofa Waltera Benjamina, který se předávkoval morfiem ve Španělsku o rok dříve, a ji zase následoval rakouský spisovatel Stefan Zweig, který se následující rok i se svou ženou otrávil barbituráty v emigraci v Brazílii.

Nevzdávat se

Myslím, že všichni tři se vzdali života i proto, že jako spisovatelé trpěli bezmocí jazyka, kterým nedokázali vyjádřit celé to zděšení z konce civilizace. Rozumím jim, ale myslím si, že měli počkat.

George Orwell byl také na seznamu, dokonce dvakrát – popravil by ho Hitler i Stalin (sovětská KGB to měla v plánu, když byl Orwell ve Španělsku). Navzdory svému chabému zdraví vytrvale hledal jazyk, jakým čiré zlo popsat. Podařilo se mu to v románu 1984, který dokončil dva roky před smrtí.

Možná na Ukrajině právě v tuto chvíli autor či autorka nachází slova, která nám pomohou pojmenovat skutečnost. Jenže k tomu, aby se to jemu či jí podařilo, musí přežít.

Virginia Woolf se neměla vzdávat. Kdyby vydržela ještě rok či dva, viděla by na horizontu záblesky naděje. I dnes se už objevují a pevně věřím tomu, že jednoho dne se ten jed – jak říkal Freud – vyplaví z otrávených myslí.

Do té doby je třeba hledat slova, která toto šílenství výstižně pojmenují.

Z Deníků George Orwella je citováno v překladu Gabriela Gössela, pasáž z Deníků Virginie Wolf ze srpna 1938 je v překladu Kateřiny Hilské.

Autor je spisovatel a komentátor slovenského Denníku N.