Sympaťák na první pohled

Noc se míchá se dnem, bdění s podivnými sny, které přicházejí z injekce, co jsem dostala večer. Jsem unavená, ale zároveň nemůžu dospat.

Kdysi dávno jsem tohle prožívala o Vánocích a na svoje narozeniny, méně dávno třeba ráno před maturitou, vloni ve svatební den…a dnes, když se mi má narodit první dítě. Jediný den v životě, který pro mého syna, nebo dceru bude zároveň první.

Ležím v porodnici už od včerejšího rána, přijela jsem s odteklou plodovou vodou. A od té doby čekám, zda se moje tělo rozhodne spustit akci. Vzpomínám, jak jsem byla jako malá v nemocnici se zápalem plic. Znovu se dívám z okna na slunečné ráno s lidmi, kteří běhají sem a tam a zdají se být takoví svobodní a plni radostných povinností. Upínám se k představě, že brzy pojedu domů a budu mezi svými. Až tady vyřídím tu jednu záležitost.

Můj muž Eda sem ke mě bohužel nemůže, předporodní pokojíčky jsou propojené a mohl by rušit. Mám trochu vztek na porodní asistentku, která vedla předporodní kurzy. Říkala, že jistě nebude problém mít doprovod u sebe už před porodním finále, pokud budu sama na pokoji. Jsem sama a problém to je. Eda za mnou včera chodil každých pár hodin a setkávali jsme se ve vstupní chodbě, ještě štěstí, že bydlíme blízko.

Nastávající maminky se mezitím střídají, slyším je dýchat, kňourat i křičet, a já jako pevný bod v jejich proudění odpočítávám hodiny a čekám. Bez plodové vody je tu pro dítě riziko infekce, čeká se 24 hodin a pak se  uměle spustí porod. Prý není moc, o co stát. A já se fyzické bolesti bojím, nemám s ní skoro zkušenost, prostě holka z města dnešní doby.

Noc se míchá se dnem, bdění s podivnými sny, ta injekce byla na spaní, abych si před velkým úkolem odpočala a já vím, že  čas čekání vypršel. Přichází lékařka (už asi třetí směna, co jsem tu), říkám jí v duchu „Princezna číslo 3", protože je milá, křehká, krásná a mladá, stejně jako ty předchozí, a oznamuje mi, že už nemůžeme čekat.

Dostanu v kapačce oxytocin, který vyprovokuje porod, je to menší zásah než tableta prostoglandinu. Alespoň že tak, pomyslím si. Kapy kap, stahy nastupují rychle, konečně budu mít pocit, že tu nejsem omylem. Nejdřív je prodýchávám s pokusy o břišní tanec a je to fajn, pak už to zkouším vydržet různě.

Kapačka překáží, všude za mnou běhá jako pejsek. Přichází Eda, už se trochu svíjím. Na místě našich schůzek procházejí na různá vyšetření ženy málo i víc těhotné, nechci nikoho děsit, a tak, Edo, radši zase jdi. Prý bude chodit někde okolo, už stejně doma za nic nestojí.

Bolest, monitor, srdeční ozvy dítěte v pořádku, oxytocin odkapává, zase bolest, zase natáčíme monitor - jak mám kvůli němu vydržet vleže bez hnutí? Zatínám zuby do polštáře a vydržím. Zas je tu Princezna, pár hmatů, au, no výborně, maminko, jde to krásně, na čtyři prsty, volejte muže, to bude hned. A pak už společně na porodní box, v duchu Edovi děkuju, že je se mnou. Malé místnosti téměř slavnostně vévodí oranžové porodní křeslo. Už ani nevím, jak jsem se na něj dostala.

U porodu prý pomáhá představovat si rytmus stahů jako přílivové mořské vlny. Ta představa se opravdu sama nabízí, nořím se do ní a není to příjemné. Jako bych se v závrati zalykala slanou valící se vodou. Radši si představuji louku, na které skoro nefouká a tráva, květiny i brouci si v klidu hledí svého.

Nádech, tlačit, Eda mi drží hlavu na prsou, v odpočinkovém mezičase se znovu propadám do podivných snů. Kdo ví, co je způsobilo, vzhledem k tomu, kolik různých léků a injekcí jsem už dostala.

Doufala jsem, že porod proběhne přirozeně, stejně jako proběhlo příjemně a hladce celé těhotenství. Člověk nemůže mít všechno, opakuji si svoje oblíbené moudro.

Nádech, tlačit, vézt se na obří mořské vlně, která mě vyplivne na břeh, podivné útržky snů přicházejí, a zase znova a znova a znova. Slyším se, jak vydávám indiánský pokřik a jako v mlze se za to omlouvám těm, co jsou okolo, i když vím, že je to hloupost.

Vždyť ale přesně tohle mě celý předchozí den lekalo. Nekřičím ani tak z bolesti, jako proto, že se o ten silný zvuk mohu dobře opřít. Většinu času jsme s Edou sami, dokola opakujeme, moje tělo dokola opakuje.

Občas se staví porodní asistentka, pár chmatů, dítě se pořád neposouvá. Že by pomohla jiná poloha? Zkouším to na jednom boku, na druhém, Eda mi pomáhá dolů z trůnu, zkouším to vestoje a v kleku, bohužel na všechny čtyři nemůžu kvůli pejskovi-kapačce. Moje původní představa o manželovi způsobně sedícím vedle mě a hladícím mě po hřbetu ruky bere taky za své. Víc už toho ze mě snad ani vidět nemohl. No, vlastně mohl. Jak dlouho už se snažíme? Opravdu tři hodiny?! Zabírám jako nikdy a Eda mě brzdí, tělo slábne a stahy jdou naprázdno.

Po době, která se mi zdá nekonečná, přichází do místnosti někdo třetí - lékař (zase už se střídaly služby). Princ mu říkat nebudu, ale mohla bych. Pár chmatů, au, zkuste to ještě třičtvrtě hodiny a pak se uvidí. Já i Eda máme jasno, že už ne. Už to nejde, nikam to nevede. Zamyslí se, pak trochu vykulí oči. To už je druhý oxytocin? Tak to ne, bude císař.

Jsem v tu chvíli vděčná, že nebere do ruky kleště a jinou takovou havěť. Společný happyend po dobře vykonané práci se tedy odkládá, proletí mi hlavou, když se přesouvám na operační sál.

Přirozený porod zkusím asi zas někdy jindy. Dostávám takzvaný spinal, musím do klubíčka, injekce do zad, jde to těžko, když se skoro pořád svíjím v přílivových vlnách, které už ale nejsou nic platné.

Břicho a nohy zalévá teplo a rychlé uvolnění, najednou už nejsou moje. Připadám si jako v ráji, kde už fyzické tělo nepotřebuju.

Za plentou si doktoři nadhazují vtipy, zatímco se dostávají k mému dítěti a já si povídám s mladou anestezioložkou. Je to hezká práce v porodnici, viďte? No, někdy ne, někdy tu člověk vidí i velký tragédie, popravdě.

Najednou se kolem mě na okamžik mihne sestra s miminem v ruce a volá, že máme syna. Nepřekvapuje mě to, prohlídnu si ho a připadá mi jako sympaťák na první pohled. Žádné obří uši, šílené vlasy, fialovozelené tělo, prostě hezké, normální mimino.

Tak, a je to. Mám radost a zároveň cítím zklamání, že jsem to nezvládla vlastními silami. Měla jsem se víc snažit? Eda se nade mnou naklání při převozu na JIP. Jasně že ne, kdyby to byl dobrej nápad, nechali by tě ještě tlačit, ale slábly ti stahy…A Jindra vypadá jako Nefertiti -  má hrozně dlouhou hlavu, vzadu asi oteklou.

Na JIPCE jsou veselé sestry, přítmí, pípání přístrojů a vzdychání jiných paní za plentami. Únava a chemie do mě vpravená udržují pocit, že tělo dnes už nepotřebuju a to je příjemné. Večer přinášejí Jindru,  k mému údivu se hned přisává k prsu a ví, co má dělat. I když mléko zatím není. Dobrý den, pane, vy u nás budete teď bydlet? Cítím trochu dojetí, trochu ostych, trochu strach a taky zvědavost, co nás spolu čeká.