Ministr Dvořák: Když lidem řekneme, že budou mít méně chleba, ale více kanonů, nebude to fungovat

Oznámil jste, že do sněmovny už kandidovat nebudete a v případě úspěchu vašeho hnutí STAN nechcete pokračovat ani jako ministr. Když vás ale vidíme v televizních debatách, tak nám přijdete o mnoho nadšenější a energičtější než drtivá většina vašich kolegů. Vypadá to, že vás to stále baví. Je vaše rozhodnutí konečné?

Vzhledem k věku je čas přemýšlet o závěrečné fázi. Na další čtyři roky ve sněmovně se necítím, takže jsem tedy začal hledat odchodovou strategii. Proto jsem teď o víkendu poprvé – a úspěšně – kandidoval do předsednictva STAN, což je jeden z nejvyšších stranických stupínků. Je to pro mě pozice, jak být trochu v politice a jak trochu formulovat politiku STAN, a myslím si, že po volbách to bude důležité těleso, když se budou domlouvat koalice. Není žádným tajemstvím, že také zvažuji kandidovat v roce 2026 do Senátu. V roce 1996 jsem měl ambici být nejmladším senátorem, protože termín voleb byl jen pár dní po mých čtyřicátých narozeninách, moje tehdejší strana ODA však dala přednost někomu jinému. Tak teď by mi mohlo vyjít být nejstarším senátorem. Při vší úctě k horní komoře, její náročnost je nižší než v případě sněmovny.  

Za poslední dva roky jste se, aspoň tak to vnímám já, věnoval v hnutí STAN hlavně zahraniční politice. Kdo je podle vás za Starosty v této agendě nejsilnější osobností?

V tuto chvíli, když se řeší zahraniční politika, tak se zraky obracejí asi ke mně a jsem dotazován. Ale není to kolbiště, kde by se uvnitř hnutí střetávaly nějaké rozdílné pozice, nesvádíme souboje o to, jestli je Rusko agresor.  

Každopádně předseda Vít Rakušan na sjezdu mluvil o tom, že slovem úspěch by se dal označit volební zisk kolem 15 procent, ale z vyjádření dalších politiků STAN je znát, že vaší ambicí je mít v podzimních volbách více, až 20 procent. Neměla by strana, která chce oslovit pětinu voličů, mít více výrazných tváří v oblasti zahraniční politiky? To je důležitá, státotvorná problematika.

My máme lidí docela hodně. Já jsem součástí rezortní programové rady, to je skupina patnácti lidí z našeho hnutí, která řeší spoustu zahraničněpolitických otázek, nejsem tam zdaleka ten nejfundovanější, nadšeně tam poslouchám výklady třeba o soupeření klanů v Sýrii. Nouzi o odborníky nemáme, mediální zdatnost se dá se vší úctou naučit.  

Opravdu? A proč se tedy tu mediální zdatnost někdo od vás za ty čtyři roky nenaučil? Samozřejmě víme, že máte ve svých řadách třeba poslankyni Lucii Potůčkovou, která jako pozorovatelka jezdí na všechny volby od Kavkazu po Balkán, ale mezi výrazné a známé hlasy v zahraniční politice ji zatím asi řadit nemůžeme.

Možná je to trochu tím, že média, když si někoho najdou na nějaké téma, tak ho pak poptávají, protože očekávají nějaký standard a nechce se jim experimentovat s nováčky. Je to možná trochu lenost nebo pohodlnost redakcí, že si nevyberou někoho, koho ještě neznají, a jdou po osvědčeném mluvčím, u kterého ví, že to bude možná trochu konfliktní a tím to bude vyvolávat zájem. Nejsem od nás určitě nejprotřelejší, na druhou stranu jsem dělal diplomacii dvacet let, tak nějakou zkušenost mám.  

Také jste ale před nástupem do funkce nebyl celostátně známý. Čím si tedy vysvětlujete, že si média zrovna vás začala zvát?

Už jako náměstek jsem začal být poměrně dost provařený, řešil jsem kauzy jako ruský majetek na českých pozemcích, byl jsem také šéfem pracovní skupiny, která měla formulovat novou strategii vůči Rusku, která se před mým odchodem stihla schválit, což se nedá říct o stejném typu strategie vůči Číně, která ještě nespatřila světlo světa. Když je člověk ministrem a média zjistí, že uděláte trochu vír, tak si vás pozvou příště zase. Konflikt zkrátka prodává a potřebují ho nejen komerční média. To mě v zájmu sdělovacích prostředků katapultuje nahoru.