Začíná koncem života a končí koncem lásky. Pocity zmaru a obrazy rozkladu – byť nijak morbidními – se novinka Mazut kdysi krautrockové a nyní zcela nadžánrové čtveřice B4 jen hemží. „Pomalu stoupám z těla ven, pomalu nouzovým východem. Svět už mě netíží, svět už neví, kdo jsem,“ deklamuje první slova alba zpěvák a textař Tomáš Procházka a určuje jimi ponurou náladu, kterou kapela udrží víceméně po celou dobu čtyřicetiminutové stopáže.
Po konceptuálně provázané albové trilogii Plastová okna (2019), Pomazánkové máslo (2021) a VHS (2023), jež sebeironicky zacházela s laciností náhražkových surovin, případně s metaforami zaostávajících technologií, se nyní B4 odchylují od chytlavějších písničkových poloh a spoléhají především na atmosféru: hutnou a kompaktní jako zmiňovaný mazut. Elektronické prvky tady už nevybízejí k pobrukování melodie nebo tanci, spíše signalizují chaos, šum a tíhu světa. Skladba Sítím se třeba velmi přibližuje industriálním kompozicím Nine Inch Nails, případně nejnovější tvorbě Kim Gordon.
Naléhavost času, smrtelnost a následná transformace jsou motivy, které se vracejí v každé z devíti písní kapely, jež funguje už více než 25 let. Když Procházka zpívá o alchymické peci Atanor, není úplně jisté, jestli věčný oheň, jímž hoří, přináší životodárnou energii, nebo slouží pouze ke kremaci.
Sugestivní album věnované vyrovnávání se s pomíjivostí věcí ale přece jen ukrývá i jeden vtip. Je jím závěrečná předělávka dechovkového hitu Josefa Poncara ze čtyřicátých let Přes dvě vesnice. Nicméně ani tady B4 neuhnou.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
